Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2021 č. j. 14 Co 167/2021-497, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a A. P., zastoupené Mgr. Gabrielou Strakovou Nezhybovou, advokátkou, sídlem Tř. 1. máje 1617, Hranice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 0 P 386/2019, z něhož se podává, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli manželství v roce 2014 a rozvedeni byli v roce 2019 rozsudkem okresního soudu. Z jejich vztahu ještě před uzavřením manželství se narodily dvě děti, D. a M. [dále jen "děti"]. Rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 6. 2019 byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě bylo dohodnuto, že bydliště dětí zůstane v O. a že školní docházka bude uskutečňována tamtéž, děti byly svěřeny do péče vedlejší účastnice, stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 7 000 Kč na každé dítě a styk stěžovatele s dětmi byl upraven tak, že byl oprávněn se s dětmi stýkat každý sudý týden od středy do neděle a každý lichý týden ve středu, se zvláštní úpravou školních prázdnin a velikonočních a vánočních svátků. Stěžovatel původně usiloval o střídavou péči, následně ale přistoupil k uvedené dohodě, a to na základě příslibu vedlejší účastnice, že zůstane s dětmi pobývat v O. a upustí od svého záměru odstěhovat se do H. K péči rodičů o děti nebyly zjištěny žádné nedostatky.
3. Stěžovatel se svými návrhy ze dne 22. 8. 2019 a ze dne 25. 2. 2021 domáhal nové úpravy péče a výživného dětí. Navrhoval, aby děti byly odňaty z výlučné péče matky a byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů s tím, že kdyby o této změně bylo kladně rozhodnuto, je nutno rozhodnout i o úpravě výživného. Svůj návrh odůvodnil tak, že vedlejší účastnice zásadním způsobem porušila dohodu rodičů schválenou rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 6. 2019, neboť se i s dětmi odstěhovala z O. do H. a děti tam přihlásila ke školnímu vzdělávání, a to vše bez vědomí a souhlasu stěžovatele. Stěžovatel se zároveň domáhal, aby okresní soud nahradil souhlas vedlejší účastnice a stanovil, že děti mají trvalé bydliště v O. a budou navštěvovat základní školu tamtéž. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2021 č. j. 0 P 386/2019-410 rozhodl tak, že návrh otce na změnu úpravy péče a výživného zamítl (výrok I.), řízení o návrzích otce na výkon rozhodnutí zastavil (výrok II.), řízení o úpravě styku zastavil (výrok III.), nahradil souhlas vedlejší účastnice s určením místa bydliště dětí a určil jejich místo bydliště v O. (výrok IV.), nahradil souhlas vedlejší účastnice s přijetím dětí k základnímu vzdělávání v O. (výrok V.), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
4. Stěžovatel i vedlejší účastnice napadli rozsudek okresního soudu odvoláními. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele důvodné není, odvolání vedlejší účastnice však důvodné je. Krajský soud tudíž napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), výrok IV. a V. změnil tak, že nahradil souhlas stěžovatele s určením místa bydliště dětí a určil místo jejich bydliště v H. a nahradil souhlas stěžovatele s přijetím dětí k základnímu vzdělávání do základní školy v H.
a určil, že děti budou tuto školu navštěvovat (výrok II.), ve zbývající napadené části, tj. ve výroku III. a VI. rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení (výrok III.). Krajský soud svůj závěr odůvodnil tak, že na rozdíl od okresního soudu vyhodnotil rozhodnutí vedlejší účastnice se odstěhovat za ospravedlnitelné, neboť došlo k dalšímu vyostření vztahu se stěžovatelem a vedlejší účastnice chtěla bydlet v blízkosti své biologické rodiny. Nadto v době rozhodování o odvoláních děti po dobu dvou let bydlely v H., kde se již adaptovaly, a tudíž v zájmu dětí nelze jejich sociální prostředí opět měnit.
5. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení mnoha práv zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, mezi něž patří i právo dítěte se k věci, která se ho týká, vyjádřit, přičemž má právo, aby jeho názor byl respektován, resp. aby k němu bylo přihlédnuto. Ve věci stěžovatele však názor dětí respektován nebyl. Děti byly vyslechnuty okresním soudem, který z jejich výslechu vyvodil správné závěry. Krajský soud však vyslechl děti toliko formálně, dobu výslechu ani v protokolu nezaznamenal a nepřihlédl k přání dětí být s otcem v užším kontaktu. Napadený rozsudek krajského soudu je proto projevem svévole a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
6. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené připomíná, že v prvotním řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti si ani jedno z dětí stěhování mimo O. nepřálo. Nakonec došlo k uzavření dohody o úpravě rodičovské odpovědnosti a v protokolu byla tato dohoda zaznamenána tak, že děti budou mít bydliště v O., kde budou též navštěvovat základní školu. Vedlejší účastnice při soudním jednání soud ubezpečila, že bez dohody se stěžovatelem žádné kroky směřující ke stěhování z O. a ke změně školského zařízení činit nebude. V podstatě vzápětí však stěžovatele podvedla a s dětmi se bez jeho vědomí odstěhovala do H. Krajský soud svým svévolným rozhodnutím fakticky bagatelizuje dohodu rodičů schválenou rozsudkem okresního soudu o úpravě rodičovské odpovědnosti. Stěžovatel byl takto postaven mimo svá práva mít společnou odpovědnost za výchovu a vývoj svých dětí a bylo porušeno jeho právo spolurozhodovat v zásadních skutečnostech pro blaho dětí.
7. Nadto se ještě vedlejší účastnice pokusila stěžovatele kriminalizovat, avšak její trestní oznámení vedlo k odložení věci. Na vedlejší účastnici byl však v trestním řízení vypracován znalecký posudek psychologický a psychiatrický, z něhož vzešlo, že je neempatickou manipulátorkou.
8. Stěžovatel podotýká, že k dohodě o úpravě rodičovské odpovědnosti ho vedla snaha zamezit tomu, aby se vedlejší účastnice odstěhovala s dětmi z O., neboť tento záměr vedlejší účastnice původně deklarovala. Stěžovatel však s tímto záměrem rozhodně nesouhlasil, neboť odstěhování by mu zamezilo praktikovat rozšířený styk s dětmi. Nadto takové rozhodnutí bylo v rozporu se zájmem dětí, neboť děti měly plné zázemí v O. a při matčině zmínce o stěhování z O. plakaly. Stěžovatel podotýká, že on sám je těžce nemocen, trpí závažným neurologickým onemocněním vyznačujícím se mimo jiné i svalovou atrofií, je v invalidním důchodu, byť je mu povoleno pracovat čtyři hodiny denně jako lékař v ambulanci. Dojíždění stěžovatele do H. je i z tohoto důvodu komplikované, neboť nezvládá delší jízdu autem v pozici řidiče.
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejší účastnici.
10. Krajský soud odkázal na své napadené rozhodnutí. Doplnil, že pohovor s dětmi jím byl proveden způsobem odpovídajícím jejich věku a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. K námitce stěžovatele krajský soud uzavřel, že z žádného právního předpisu neplyne povinnost zaznamenat, po jak dlouhou dobu pohovor s nezletilými probíhal.
11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že již týden po svatbě ji stěžovatel fyzicky i psychicky napadal. Stěžovatel posléze onemocněl, avšak i v době nemoci vedlejší účastnici týral. Ta poprvé dne 15. 3. 2019 vyhledala pomoc Policie České republiky (dále jen "policie"), navštívila odbor sociální péče a intervenční centrum. Všechny tyto instituce jí doporučily, aby v případě dalšího napadení stěžovatelem od něj i s dětmi odešla. Dne 21. 3. 2019 podala vedlejší účastnice okresnímu soudu návrh na svěření dětí do své péče a určení výživného na dobu před i po rozvodu manželství. Stěžovateli pak opakovaně zdůrazňovala, že nezmění-li se jeho chování, tak odejde i s dětmi do H. Vedlejší účastnice tvrdí, že vinou její tehdejší právní zástupkyně chybně došlo k tomu, že byla schválena okresním soudem dne 19. 6. 2019 dohoda rodičů. K dohodě tedy došlo proti vůli vedlejší účastnice. Ta však chtěla dohodu i přesto ctít, proto setrvávala ve společné domácnosti i nadále se stěžovatelem, který ji však dne 2. 7. 2019 opět napadl. Vedlejší účastnice dne 3. 7. 2019 sdělila stěžovateli, že s dětmi odchází do H. ke svým rodičům, na což stěžovatel zareagoval až dne 22. 8. 2019, kdy podal návrh na vydání předběžného opatření.
12. Vedlejší účastnice se domnívá, že do základního práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení zasaženo nebylo, neboť došlo k celé řadě objektivních skutečností, např. k vyhlášení nouzového stavu kvůli epidemii koronaviru.
13. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření dalšího účastníka a vedlejší účastnice na vědomí a k případné replice, jíž stěžovatel využil a uvedl, že jde-li o vyjádření krajského soudu, ten se předně nevyjadřuje k tomu, co je podstatou ústavní stížnosti. Stěžovatel uvádí, že o předvolání dětí vůbec nevěděl, přivedla je matka. Děti uvedly, že mají rády oba rodiče stejně a přejí si pobývat s každým z nich po stejnou dobu. Krajský soud však dospěl k odlišnému závěru než okresní soud a stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že úprava péče o nezletilé, která jde proti řádně zjištěnému názoru dítěte, kdy nejsou dány specifické okolnosti rozumně odůvodňující odchýlení se od jeho postoje, představuje zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a porušuje princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
14. Stěžovatel se dále vymezil vůči tvrzením vedlejší účastnice v jejím vyjádření. Předložil usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 28. 7. 2020, které udělalo "definitivní tečku" za snahami vedlejší účastnice ho kriminalizovat. Vedlejší účastnice je zde na základě psychologického a psychiatrického znaleckého posudku vykreslena jako osoba s rysy nezralosti, narcistnosti, s absencí empatie a tendencí k manipulativnímu chování, kdy její frustrace ze vztahu se stěžovatelem mohly vést k motivům msty. Naproti tomu znalecké posudky popsaly stěžovatele jako člověka, u něhož nejsou vykázány rysy agresivity, není ani disponován k agresivitě ve vypjatých situacích. Stěžovatel je popsán jako dětsky naivní v úsudcích, je manipulovatelný, méně ostražitý a je orientován na vysoký výkon, konformitu a zajištění potřeb rodiny, přičemž vztah k dětem patří k jeho dominantním vztahům. Nebyly u něj shledány sklony k záměrnému zkreslování nebo blokování informací ve svůj prospěch. V usnesení je zmíněn též fyzický zdravotní stav stěžovatele, který je charakteristický oslabením svalové síly, úchopu a nerealizovatelností ataků, jež popisuje vedlejší účastnice, neboť stěžovatel jich není v důsledku nervosvalové nemoci fyzicky vůbec schopen.
15. Stěžovatel uzavřel, že vedlejší účastnice opomněla důvod, proč byla ústavní stížnost podána. Dohodl se totiž s ní, že děti zůstanou bydlet v O. a budou zde chodit do školy. Vedlejší účastnice záhy na to dohodu, soudně schválenou, porušila. Stěžovatel byl v té době vážně nemocen a i z tohoto důvodu nemohl svá rodičovská práva vykonávat tak, jak by mohl, kdyby děti zůstaly v O. Stěžovatel má i nadále závažné problémy s výkonem styku s dětmi, neboť není schopen sám řídit auto půl hodiny na cestě z O. do H., a musí si pokaždé zajistit řidiče, který ho veze pro děti do H. Z těchto důvodů není možné pro stěžovatele vykonávat styk s dětmi v průběhu pracovního týdne.
16. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
17. Jde-li o výrok III. napadeného rozsudku krajského soudu, kterým krajský soud rozsudek okresního soudu v jeho výroku III., kterým bylo řízení o úpravě styku zastaveno, a výroku VI., kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (předčasná). Věc v této části totiž k okamžiku podání ústavní stížnosti nebyla pravomocně skončena, neboť pokračovalo další řízení před okresním soudem, a jejího přezkumu se nelze nyní domáhat. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
19. Stěžovatel část svých námitek nesměřuje k ochraně svých ústavně zaručených práv, nýbrž konstatuje, že došlo k porušení práv jeho nezletilých dětí (námitky shrnuty pod bodem 5) zaručených zejména Úmluvou o právech dítěte. Byť vznesení námitky (nejlepšího) zájmu dítěte nesvědčí v této věci stěžovateli, ale jeho dětem, Ústavní soud již dříve vyslovil právní názor, že uplatní-li rodič takovou námitku ve vlastní ústavní stížnosti, pak kdyby se ukázala být důvodnou, představovalo by porušení ústavně zaručených základních práv či svobod dítěte i porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, byl-li by průběh či výsledek řízení při neporušení těchto práv či svobod dítěte odlišný i pro rodiče [srov. přiměřeně nálezy ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 (N 235/87 SbNU 811), bod 44, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263), bod 39, a ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211), bod 26].
20. Ústavní soud nicméně námitky o porušení práv dětí považuje za neopodstatněné. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že soud řádně zjišťoval názor dětí, jak vyplývá z bodu 34 jeho odůvodnění. Nenaplnil-li krajský soud určité formality, jejichž zaznamenání by bylo z hlediska přezkoumatelnosti vhodné, v posuzované věci to nemělo vliv na výsledek řízení, neboť názory dětí byly zjišťovány opakovaně a zjevně s přiměřenou mírou pečlivosti. Předně je z opakovaných výslechů dětí znát, že mají kladný vztah k oběma rodičům, a je též patrné, že se snaží hovořit tak, aby žádnému z rodičů svou výpovědí neublížily. Děti se již adaptovaly na nové prostředí a stávající stabilita je kritériem, které významně přispívá k jejich duševní pohodě.
21. Rozhodují-li soudy o úpravě péče a bydlišti nezletilých, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, čemuž odpovídá i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byla zásada rovné rodičovské péče co nejvíce naplněna. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná nerovnováha mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musejí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá [srov. nálezy ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 či ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353)].
22. Součástí nejlepšího zájmu dítěte je i stabilita jeho výchovného prostředí. Ta však nemůže být sama bez dalšího argumentem pro zachování dosavadního uspořádání, jehož změna je navrhována. Jak Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637), nejlepší zájem dítěte nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí. Argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy jen v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci.
23. Jak vyplývá ze shora uvedených postulátů, v posuzované věci je klíčovým aspektem nejlepší zájem dítěte. Sporným se mezi rodiči stalo místo bydliště nezletilých dětí a s tím související jejich zařazení do konkrétního školského zařízení. Rodiče uzavřeli okresním soudem schválenou dohodu, v níž bylo určeno, že místem bydliště zůstane O., kde děti do té doby celý život bydlely. Zároveň byla zvolena konkrétní základní škola. K uzavření a soudnímu schválení dohody došlo dne 19. 6. 2019, přičemž již v průběhu letních prázdnin roku 2019 vedlejší účastnice navzdory rozsudku okresního soudu schvalujícímu dohodu rodičů opustila O. a odstěhovala se do H. i s dětmi, a to vše bez vědomí, natož souhlasu, stěžovatele. Stěžovatel se tomuto kroku vedlejší účastnice právně bránil, z čehož vzešel rozsudek okresního soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 0 P 386/2019-410, kterým okresní soud určil, že bydlištěm nezletilých dětí, jakož i místem školní docházky bude O. Následně k odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního změnil tak, že určil místo bydliště a povinné školní docházky nezletilých v H., a to především na základě dvou základních argumentů. Prvním důvodem bylo jiné hodnocení skutkových okolností, kdy okresní soud považoval přesídlení vedlejší účastnice do H. za svévolné a neospravedlnitelné, kdežto krajský soud se přiklonil k její argumentaci spočívající v tom, že kvůli konfliktům se stěžovatelem neviděla jiného východiska než se přestěhovat do H., odkud pochází a kde žijí její rodiče a má tam zázemí. Druhým argumentem krajského soudu byl odkaz na status quo, tedy že děti v předmětnou dobu již déle než dva roky žily v H., mezitím se na nové prostředí dobře adaptovaly a opětovná změna prostředí by v nich nejspíše vyvolala nežádoucí citové reakce.
24. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že rozsudek soudu je právně závazný, nota bene za situace, kdy jde o dohodu rodičů, která je soudem schválena. Materiálně vzato by takové rozhodnutí mělo disponovat ještě vyšší mírou legitimity pro účastníky řízení, než rozsudek soudu, který by vyhověl návrhu toliko jedné strany, a druhá strana by byla nucena se mu podřídit. Ústavní soud odmítá argumentaci vedlejší účastnice, že byla do dohody vmanipulována svou právní zástupkyní, neboť v takovém případě měla vedlejší účastnice činit odpovídající právní kroky. Zmiňuje-li vedlejší účastnice tento "detail" až nyní, působí její argumentace účelově a Ústavní soud se tímto aspektem nezabýval.
25. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že není v zájmu dětí, aby měnily prostředí, ve kterém již déle než dva roky žijí a na které se již dobře adaptovaly. Odvolává se takto na stabilitu výchovného prostředí, jež byla předmětem vícero rozhodnutí Ústavního soudu shora uvedených. V tomto kontextu je tudíž třeba zkoumat, zda stabilita výchovného prostřední je v nejlepším zájmu dítěte v konkrétním posuzovaném případě (nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ). Stabilita výchovného prostředí nemůže být sama bez dalšího argumentem pro zachování dosavadního uspořádání, jehož změna je navrhována. V tomto ohledu je však nutno krajskému soudu přisvědčit, že má-li být rozhodnutí vydáno především s ohledem na nejlepší zájem dětí, je třeba zohlednit, že jejich přemístěním opětovně do O. by nastala úplná změna ve veškerých poměrech dětí, došlo by k úplné změně sociálního prostředí, změně školy, bydliště, přátel a volnočasových aktivit. Děti se při výslechu vyjádřily tak, že by změnu nejspíše zvládly. Nelze dovodit, že by děti tuto změnu vysloveně požadovaly. Z dokazování vyplynulo, že by uvítaly širší kontakt se stěžovatelem, nicméně radikální změna není zcela vhodná, obzvlášť pro D., který je introvertnějším a méně přizpůsobivým než jeho sestra M. Ústavnímu soudu ovšem k této otázce nenáleží činit jakoukoliv prognózu do budoucna, toliko uzavírá, že argumentace krajského soudu stabilitou sociálního prostředí z hlediska nejlepšího zájmu dětí má své opodstatnění a je tudíž ústavně aprobovatelná.
26. Jakkoliv Ústavní soud vnímá omezení práv stěžovatele ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť jak je uvedeno výše, vedlejší účastnice nastolila určité, pro něj méně výhodné, podmínky svým odstěhováním z O. do H., je předním hlediskem posuzování věci nejlepší zájem dětí. Ve věci přitom došlo v mezidobí k nové úpravě styku stěžovatele s dětmi, neboť krajský soud napadeným rozsudkem vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení o úpravě styku (jeho III. výrok - k tomu viz výše bod 18). Nové rozhodnutí upravující styk stěžovatele s dětmi zachovává tento styk v obdobném rozsahu, jako tomu bylo v době podání ústavní stížnosti, tj. styk je umožněn především o víkendech, ale i ve všedních dnech. Toto rozhodnutí však není předmětem přezkumu v nynějším řízení. Samotným II. (ani I.) výrokem rozsudku krajského soudu bez úpravy styku stěžovatele s dětmi jeho právo podle 32 odst. 4 Listiny porušeno nebylo.
27. Napadeným rozsudkem krajského soudu nebylo porušeno ani právo stěžovatele na přiměřenou délku řízení, neboť krajský soud sice vynesl svůj rozsudek takřka po půl roce po podání odvolání, avšak v průběhu této doby činil ve věci úkony (např. zajistil aktualizační zprávu o poměrech nezletilých dětí atp.). Nadto Ústavní soud podotýká, že byl-li stěžovatel nespokojen s prodlevami v řízení před krajským soudem, měl k dispozici účinný prostředek nápravy v podobě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který však nevyužil, tudíž je předmětná námitka nepřípustnou. Okresní soud vydal rozsudek ve věci až po více než roce a půl řízení (v jehož průběhu děti fakticky pobývaly v H., kde se dobře adaptovaly, čímž se prohloubil problém spočívající ve zpětném přesídlení dětí do O. z prostředí, na něž si již zvykly), ten však ústavní stížností napaden nebyl.
28. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části brojící proti III. výroku rozsudku krajského soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylé části ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu