Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků pro dům čp. 547, Pod Kopečkem, Pardubice, se sídlem tamtéž, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 4 As 280/2021-31, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2021, č. j. 39 A 4/2021-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele podaná proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který takto odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 3. 5. 2021, č. j. KrÚ 32151/2020/130/OMSŘI/Be. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel lhůtu pro podání žaloby. Ta se v případě předmětného správního řízení dle § 2 odst. 2 (v napadených rozhodnutích se uvádí § 2 odst. 1) zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon) zkracuje na polovinu, a činí tak jeden měsíc od doručení rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího správního orgánu. Krajský soud proto žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nezákonnost postupu správních orgánů jak při zahájení správního řízení, tak i v jeho průběhu, zejména při doručování písemností či plnění poučovací povinnosti. Stěžovatel zastává názor, že nebylo-li správní řízení zahájeno a vedeno dle liniového zákona a nebyl-li o této skutečnosti jako účastník řízení vyrozuměn, nelze vůči němu uplatňovat ani zkrácené lhůty vztahující se na řízení vedená v režimu tohoto zákona. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že ačkoliv vady správního řízení uznal, podstatou sporu se odmítl zabývat a čistě formalisticky a účelově přistoupil pouze k hodnocení včasnosti podané žaloby. V takovém postupu soudů spatřuje stěžovatel odepření spravedlnosti. V ústavní stížnosti se pak dále zabývá ústavním přesahem právní úpravy zkrácení lhůt dle liniového zákona a upozorňuje rovněž na zkrácení svých práv již ve správním řízení, kdy mu, jako společenství vlastníků jednotek, nebylo přiznáno postavení účastníka řízení.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Nejprve je třeba uvést, že v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky, kterými se již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zabýval a dostačujícím způsobem je i vypořádal. Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost, lze ji podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (jak ostatně stěžovatel učinil) a Nejvyšší správní soud se v takovém případě zabývá výlučně tím, zda byly splněny zákonné předpoklady pro odmítnutí žaloby, nikoliv věcí samou ve smyslu přezkumu zákonnosti postupu správních orgánů (včetně přiznání postavení účastníka v řízení), neboť to před ním nečinil ani krajský soud.
8. Nejvyšší správní soud dal sice částečně stěžovateli za pravdu v tom ohledu, že v jednotlivých oznámeních o zahájení územního řízení nebylo uvedeno, že se jedná o řízení dle liniového zákona, a že není zřejmé, zda bylo poučení účastníků řízení zákonným způsobem publikováno na úřední desce, avšak současně zohlednil, že stěžovatel byl již v době, kdy podával odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, obeznámen s právním režimem předmětné stavby, od kterého se odvíjí i lhůty k podání správní žaloby. Zjevné to později bylo i ze žalobou napadeného správního rozhodnutí. Nedodržel-li tedy stěžovatel lhůtu, která počala běžet dnem zveřejnění této písemnosti na úřední desce krajského úřadu (přitom řádné doručení rozhodnutí o odvolání tímto způsobem stěžovatel sám potvrdil), nelze krajskému soudu vytýkat, že žalobu stěžovatele pro opožděnost odmítl, a ani Nejvyššímu správnímu soudu, že následně takový postup aproboval.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Ve stěžovatelově případě totiž nelze hovořit o jím tvrzeném odepření spravedlnosti, jelikož mu možnost přístupu k soudu zůstala zachována, a nic mu nebránilo ji využít. V posuzované věci tedy Ústavní soud shledal, že správní soudy aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
10. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu