Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. D., právně zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 537/7, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 Nt 610/2010-34 ze dne 4. 10. 2010, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak se z ústavní stížnosti podává, stěžovatel byl dne 25. 5. 2010 zadržen v souvislosti se silniční prohlídkou Celního ředitelství Ústí nad Labem a prohlídkou jiných prostor - vozidla AUDI A6, černé barvy, registrační značka XXXXXXX, při které byl objeven batoh s bílou krystalickou látkou, identifikovanou jako efedrin, o celkové hmotnosti 4,4 kg. Stěžovatel namítá, že příkaz k prohlídce nebyl k okamžiku jejího provedení dán, až následující den jej podepsal toliko policejní orgán, byť za současného souhlasu státního zástupce; dovolává se současně rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010, neboť příkaz nebyl odsouhlasen (vydán) soudcem. Proto je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a žádá zrušení napadeného rozhodnutí a současně o propuštění z vazby na svobodu.
4. Účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení byl návrh stěžovatele zaslán k vyjádření. Oba zrekapitulovali dosavadní vývoj, vyjádřili své přesvědčení, že nepostupovali v rozporu se zákonem či ústavním pořádkem, odkázali na listiny založené ve spisu a jejich odůvodnění a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání; vedlejší účastník se svého postavení a práv vedlejšího účastníka vzdal. Stěžovatel v replice k jejich vyjádřením toliko uvedl, že na podaném návrhu trvá a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
6. Je zapotřebí zdůraznit, že proti stěžovateli je postupováno v intencích trestního práva (hmotného i procesního), a je osobou, která byla posléze obviněna a může tak v navazujícím trestním řízení hájit svá práva, a to včetně uplatnění námitek vůči nezákonně provedené prohlídce a důkazům na jejím základě získaným. Má-li prohlídka charakter jednorázového zásahu do ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, pak má proti němu stěžovatel celou škálu prostředků právní ochrany, kde ústavní stížnost má své místo až po vyčerpání všech ostatních.
7. Jak plyne ze stanoviska pléna Ústavního soudu přijatého dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, vyhlášeného taktéž ve Sbírce zákonů pod č. 426/2010 Sb.: "Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09
(219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod."
8. Ústavní soud tak postavil na jisto, že účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 se nemohou promítnou do právních poměrů té které osoby dříve, než právě od 8. 7. 2010, kdy byla zrušena část věty první a věta druhá ustanovení § 83a v odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Jedinou výjimku pak stanovil pro osobu, jež zahájila řízení o ústavní stížnosti, z níž vzešlo řízení o přezkumu ústavnosti zákonů či jiných právních předpisů (ustanovení § 78 zákona o Ústavním soudu): pro případ zrušení právního předpisu kvůli své protiústavnosti se uplatní nosné důvody tohoto rozhodnutí toliko v poměrech a při posouzení uvedené ústavní stížnosti; při rozhodování o ní je pak Ústavní soud povinen k přijatému derogačnímu nálezu přihlédnout, jinak by totiž uplatněná ústavní stížnost nemohla splnit svoji funkci a umožnit stěžovateli ochránit svá ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody.
Pro třetí osoby (tj. další stěžovatele), tedy i v právě souzeném případě, pak bezvýjimečně platí ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu. Na poměry stěžovatele tak účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 vztáhnout nelze.
9. Při poukazu na nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 , resp. rozhodovací důvody v něm obsažené stěžovatel pominul, že v něm Ústavní soud vyjádřil též z pohledu zásady subsidiarity ústavní stížnosti stanovisko, dle něhož "přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě prohlídky". V návaznosti na to zdůraznil, že "navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by totiž tak nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.". Konečně uvedený závěr ve své konkrétní rozhodovací činnosti posléze Ústavní soud promítl do obsahu odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1414/07 , na něž, i stran konsekvencí z něj plynoucích, postačí pro stručnost odkázat.
10. Namítá-li stěžovatel, že prohlídka nemohla být provedena policejním orgánem, pak se Ústavní soud s jeho tvrzením prima facie neztotožňuje. Trestní řád naopak takovou možnost dokonce předpokládá, a to v ustanovení § 83a odst. 3) trestního řádu. Posouzení, zda policejní orgán mohl postupovat dle tohoto ustanovení, anebo naopak směl daný úkon provést jen po předchozím souhlasu státního zástupce, je na orgánech činných v trestním řízení, in concreto obecnými soudy, které se pak musí k této skutečnosti zřetelně vyjádřit. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti však není možné, aby tuto jejich činnost nahrazoval svoji aktivitou Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2011
Jiří Mucha předseda senátu