Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2022 č. j. 8 Co 470/2022-93 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 17. 2. 2022 č. j. 9 C 237/2021-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva dle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 4 odst. 4 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal proti žalovanému (svému otci) zvýšení výživného. Poslední úprava výživného byla rozhodnuta soudem v době, kdy stěžovatel navštěvoval devátý ročník základní školy. Následně absolvoval na Středním odborném učilišti ve V. učební obor kuchař/číšník a nyní studuje v druhém ročníku Středního odborného učiliště ve V. učební obor cukrář. Okresní soud v Písku rozhodl výše citovaným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatele o zvýšení výživného zamítl, přičemž zároveň konstatoval, že vyživovací povinnost žalovaného ke stěžovateli stanovená rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12.
3. 2018 č. j. 8 P 115/2003-75 se s účinností od 1. 9. 2021 zrušuje a dále rozhodl o nákladech řízení. Studium dalšího učebního oboru na téže škole nepovažoval soud za prohloubení kvalifikace a konstatoval, že ukončením učebního oboru kuchař/číšník je stěžovatel schopný si sám zajistit materiální podmínky pro studium oboru cukrář. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vyživovací povinnost otce v daném případě stále trvá, neboť studium oboru cukrář je studiem prohlubujícím jeho kvalifikaci, i když na původní studium nenavazuje, a zaručí mu lepší uplatnění na trhu práce. Namítá, že v případě, kdy by nastoupil na studium dvouleté navazující na studium kuchař/číšník a dodělával by si tzv. maturitu, tak by vyživovací povinnost jeho otce nezanikla. Dále namítá nedostatečné poučení ze strany soudu prvního stupně dle § 118 o. s. ř., existenci tzv. opomenutého důkazu v řízení u nalézacího soudu a také nestanovení nákladů řízení dle § 150 o. s. ř.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Stěžovatel namítá, že při posuzování účelnosti studia soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, především s nálezem ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 , ve kterém je konstatováno, že mohou nastat i případy, kdy další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na rozšíření kvalifikace dítěte. Dle nálezu je nutné zkoumat i to, zda tomuto studiu se studující věnuje s dostatečnou péčí, zda nedosahuje nepřiměřené množství absencí a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor, přičemž obecné soudy se v jeho případě těmito okolnostmi nezabývaly.
Stěžovatel v daném případě opomíjí skutečnost, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly již s odůvodněním (ne)potřebnosti studia na dalším učebním oboru k dalšímu prohloubení jeho kvalifikace. Obecné soudy v průběhu řízení řádně zkoumaly, zda dosavadním studiem (ukončením učebního oboru kuchař/číšník) stěžovatel dosáhl toho, že je schopen sám se živit nebo zda je dále odkázán na výživu od svých rodičů a bez dalšího studia oboru cukrář není schopen si sám svou výživu zajistit, přičemž konstatovaly, že studium dalšího učebního oboru na téže škole nelze považovat za pravidelnou přípravu na budoucí povolání.
Vzhledem k tomu, že neshledaly studium učebního oboru cukrář jako studium prohlubující kvalifikaci již stěžovatelem dosaženého vzdělání v oboru kuchař/číšník, nebylo nutné zkoumat další okolnosti související se stávajícím studiem oboru cukrář (sociální situaci stěžovatele, jeho studijní výsledky a další).
6. Námitkou nedostatečného poučení ze strany nalézacího soudu dle § 118 o. s. ř. o nutnosti doložit skutečnosti tvrzené stěžovatelem (o tom, že by se stěžovatel chtěl stát učitelem odborných předmětů) se dostatečně zabýval již odvolací soud v bodě 13. odůvodnění rozsudku.
7. Stěžovatel namítá, že z protokolu z jednání ze dne 17. 2. 2022 vyplývá, že soud vydává usnesení, jímž zamítá návrh na provedení důkazu dokladem z oční optiky, ale již není zřejmé, kdo tento návrh důkazu vůči soudu učinil a kdy. V podané žalobě stěžovatele a ani ve vyjádření žalovaného tento důkaz označen není a ani z protokolu z jednání nevyplývá, kdo tento návrh činí. Odvolací soud se námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku vůbec neodůvodnil, proč neprovedl důkaz dokladem z oční optiky, nezabýval.
Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn., přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].
8. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Zde je zjevné, že konstatování nalézacího soudu v protokolu z jednání o vydání usnesení o zamítnutí návrhu na provedení důkazu dokladem z oční optiky, který s projednávaným případem nesouvisí, je formální chybou, která nemůže ovlivnit průběh řízení o stanovení výše výživného. Na tomto důkazu nebylo založeno rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu.
9. Jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci (stejně jako v nyní posuzované věci), bylo by nepřípustným, a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem, přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu.
10. Pakliže je stěžovatel nespokojen s tím, že obecné soudy nevyužily moderační právo dle § 150 o. s. ř., pak k tomu Ústavní soud stručně uvádí, že využití moderačního práva je možností, nikoli povinností obecných soudů.
11. Ústavní soud konstatuje, že mu byla advokátkou stěžovatele zaslána fotokopie rodného listu, vydaného dne 5. 12. 2022 matričním úřadem P., okres P., z něhož plyne změna jména stěžovatele na nové "P. M. S.". Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodoval o napadených rozsudcích obecných soudů, kde obecné soudy rozhodovaly o stěžovateli jako o "P. P.", je toto jméno uvedeno v záhlaví usnesení Ústavního soudu.
12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu, neboť neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu