Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve vazební věznici, zastoupeného Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 61 To 707/2024, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2024, č. j. 37 Nt 1646/2024-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva).
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločinu loupeže podle § 173 odstavec 1 trestního zákoníku, přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odstavec 1 trestního zákoníku, přečin omezování osobní svobody podle § 171 odstavec 1 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákoníku.
3. Konkrétně se měl stěžovatel dopustit toho, že (stručně shrnuto) měl v květnu 2023 v noci u autobusové zastávky a v parku napadnout svou bývalou manželku, zbít ji pěstí do obličeje, vytrhnout jí kabelku a odcizit z ní finanční hotovost i platební kartu. Poté, co jeho bývalá žena utekla, ji měl stěžovatel opětovně chytit, a takto ji měl za stálého držení za vlasy a bití dovléct do jejího tehdejšího bytu, který měl odemknout klíči nalezenými v kabelce poškozené. Svou bývalou ženu měl následně zatlačit do místnosti, kde ji měl zamknout. Poškozená však měla zaběhnout do pokoje a přivolat na pomoc svého druha, načež měl stěžovatel byt opustit.
4. Stěžovatel byl dne 26. 9. 2024 předán soudu spolu s návrhem na uvalení vazby z důvodů podle § 67 písm. a) trestního řádu (tj. vazba útěková).
5. Obvodní pro Prahu 5 rozhodl napadeným usnesením tak, že vzal stěžovatele do vazby podle § 68 odst. 1, § 73b odst. 1 a § 73d odst. 2 trestního řádu z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu (výrok I.). Vazba stěžovatele se započetla ode dne 25. 9. 2024 od 11:00 hodin (výrok II.). Obvodní soud dospěl při posuzování podmínek útěkové vazby k závěru, že stěžovatel je bez stálého bydliště, pohybuje se po různých místech v České republice, v Německu, v Maďarsku a jinde. Je cizím státním příslušníkem a hrozí mu i s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody, čímž naplňuje důvod útěkové vazby.
6. Následné stížnosti stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením nevyhověl a zamítl ji. Rozhodnutí obvodního soudu považoval za podrobné, přesné a výstižné. Existuje reálná obava, že v případě propuštění na svobodu by stěžovatel uprchl, skrýval se, a mařil tak průběh dalšího trestního řízení. Městský soud zdůraznil předchozí odsouzení stěžovatele, který byl již dvakrát soudně trestán za úmyslnou trestnou činnost. Dále byl stěžovatel potrestán v Maďarsku za úmyslnou trestnou činnost v souvislosti s otázkami migrace, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výši téměř čtyř let a za stávající vazební trestnou činnost mu v trestní sazbě od dvou do 10 let trestu odnětí svobody za nejméně čtyři trestné činy hrozí nepochybně uložení velmi vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Stěžovatel se pohybuje po různých místech, ať již v České republice nebo jinde v EU, v Německu, v Maďarsku. Není vázán žádnými pevnými vazbami k určitému místu, ať již k rodině, bydlišti či zaměstnání. Stěžovatel byl vyhoštěn z území Maďarska až do 13. 11. 2028 a ze spisového materiálu vyplývá, že na základě rozhodnutí Krajského ředitelství policie ČR hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 29. 11. 2019 měl až do 29. 11. 2024 uloženo správní vyhoštění z České republiky a zákaz vstupu na území členských států EU. Fakt, že je cizím státním občanem, který má zásadní vazby i mimo území EU, tuto již existující vazební obavu umocňuje a navyšuje. Městský soud neopomenul ani to, že bude patrně zapotřebí obstarat znalecký posudek z oboru psychiatrie za účelem zkoumání otázek příčetnosti stěžovatele a od toho se odvíjející eventuální trestní odpovědnosti.
7. Městskému soudu se s ohledem na osobu obviněného a charakter jeho trestné činnosti jevilo jako nedostatečné nahrazení vazby jinými opatřeními (jako je dohled probačního úředníka, peněžitá záruka, písemný slib či záruka důvěryhodné osoby). Podle městského soudu v této fázi trestního řízení nelze pro jeho potřeby zajistit osobu obviněného stěžovatele jiným způsobem než samotným výkonem vazby.
8. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že byl naplněn daný vazební důvod. Rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Důvod vazby stěžovatel nenaplňuje. Na stěžovatele byl vydán evropský zatýkací rozkaz a následně byla uvalena útěková vazba, aniž by se orgány činné v trestním řízení pokusily stěžovateli doručit usnesení o zahájení trestního stíhání a předvolání k úkonům trestního řízení. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu, s níž jsou napadená rozhodnutí v rozporu. Stěžovatel v průběhu řízení namítal, že má v České republice sestru a děti, ke kterým má pevné vazby. Soudy se nevypořádaly s důkazem čestným prohlášením příbuzné stěžovatele. Nezabývaly se dostatečně otázkou náhrady vazby jinými alternativními opatřeními. Ze všech těchto důvodů má stěžovatel za to, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces a do vazby byl vzat nezákonně.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2023
sp. zn. I. ÚS 2663/23
, usnesení ze dne 14. 11. 2019
sp. zn. II. ÚS 3301/19
). Ústavní soud z napadených rozhodnutí ověřil, že obecné soudy výše uvedeným principům dostály.
12. Ze spisového materiálu Ústavního soudu vyplývá, že usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. KRPA-174865-42/TČ-2023-001272, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 26. 9. 2024 (v den zadržení a den před předáním soudu a konáním vazebního zasedání), a bylo mu přetlumočeno do ukrajinského jazyka. Stěžovatel v ústavní stížnosti směšuje domnělé a skutečné důvody uvalení vazby. Stěžovatel nebyl vzat do vazby z důvodu, aby mu mohlo být usnesení o zahájení trestního sahání doručeno, ale z důvodu jeho hrozícího útěku a možného maření trestního stíhání. Stěžovatelem namítaná judikatura se týká případů, v nichž bylo naplnění důvodů vazby toliko formální, a skutečným důvodem uvalení vazby byla reakce na ztíženou možnost doručit písemnost osobě, která se pohybuje (zčásti) v zahraničí. Například v namítaném nálezu
sp. zn. III. ÚS 325/2000
ze dne 9. 11. 2000 (N 167/20 SbNU 187) orgány činné v trestním řízení reálné důvody vazby vůbec neuvedly a na námitky stěžovatele nereagovaly. Zjednodušeně řečeno tak není možné zvažovat uvalení vazby jen proto, aby si orgány činné v trestním řízení zjednodušily procesní postup. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
13. Ústavní soud v minulosti judikoval, že důvodem útěkové vazby není samotná skutečnost, že obviněný může kdykoli opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena. Takovým důvodem nemůže být ani cizí státní občanství (zejm. nález
sp. zn. I. ÚS 645/99
ze dne 21. 6. 2000). Samostatným (rozhodujícím) důvodem nemůže být bez dalšího ani hrozba vysokého trestu. K hrozbě vysokého trestu jako důvodu vazby útěkové Ústavní soud podotýká, že Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi nepřipouští zbavení svobody svévolným uvalením vazby útěkové (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95, bod 170; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, bod 170). Napadená rozhodnutí v tomto smyslu ústavně relevantní pochybení nenesou.
14. Ústavní soud považuje napadená usnesení za podrobně odůvodněná, reagující na podstatu námitek stěžovatele. Ačkoliv stížnostní soud výslovně nezmínil čestné prohlášení stěžovatelovy příbuzné (sestra, švagr), není pravdou, že se s rodinnými vazbami v rozhodnutí nevypořádal. Šíře a podrobnost odůvodnění je vždy otázkou hledání míry. Rodinné vazby stěžovatele ve vztahu k České republice byly oběma soudy (a především stížnostním soudem) explicitně považovány za velmi slabé. Vypořádání této námitky tak bylo dostatečné a rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná. Podstatné je, že existující rodinné vazby stěžovatele v kontextu jeho osoby a celkové životní situace nepřesvědčily vazební ani stížnostní soud, že by nahrazení důvodů vazby splnilo svůj účel. S takovým závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
15. Stěžovatel rovněž poukazoval na dle jeho názoru paradoxní odkaz na správní vyhoštění stěžovatele z území České republiky a zákaz vstupu na území států EU (do 29. 11. 2024) v rozhodnutí o uvalení vazby útěkové. Ústavní soud nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že by soudy zcela nedostatečným a nepřesvědčivým způsobem dovozovaly jeho záměr vyhýbat se trestnímu řízení. Oba soudy hodnotily naplnění vazebního důvodu komplexně v souhrnu všech rozhodných skutečností. Odůvodnění jako celek považuje Ústavní soud za rozumné. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že obecné soudy v projednávaném případě ústavním požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí dostály, a to i z hlediska odůvodnění nepřistoupení k institutům nahrazujícím vazbu.
16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu