K rozhodování soudu bez jednání
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne
6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. Z. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca 267/96-14, kterým se zamítá žaloba stěžovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. března l996, sp. zn. 24879-1/110/95, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, kterým byla zamítnuta žaloba proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, jež rozhodlo dne 20. března l996 pod sp. zn. 24879-1/110/95 o výši daňové povinnosti stěžovatele. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když soud věc veřejně a za jeho přítomnosti neprojednal a rozhodl dle § 250f občanského soudního řádu bez jednání. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které mu určilo daňovou povinnost v nepřiměřené výši 95.l92,- Kč, přičemž podle jeho výpočtů měla činit pouze 49.568,- Kč. V žalobě poukázal na to, že na základě výsledků daňové kontroly mu byla stanovena platebním výměrem č. 01375 dne
26. července l993 daň z příjmů ve výši 192.339,- Kč, kterou po jeho odvolání sám správce daně dne 11. listopadu l994 snížil na částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 20. března l996 pak rozhodnutí správce daně změnilo (čj. 24879-1/110/95) a daňovou povinnost snížilo na 95.192,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem, s odvoláním na ustanovení § 250f obč. soudního řádu, bez nařízení jednání, účasti a výslechu žalobce, žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal porušení zákona, které by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce a že pro použití § 250f o.
s. ř. byly dány důvody, když se v řízení jednalo pouze o posouzení právní otázky. Dále krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu, který byl v době vydání napadeného rozhodnutí v souladu s dispoziční zásadou dle § 249 odst. 2 o. s. ř., a žalobce neuvedl žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní zjištění a posouzení správním orgánem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepostupoval v souladu s čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na nálezy Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud zabýval problematikou ustanovení § 250f o. s. ř. a konečně je zrušil. Vyslovil přesvědčení, že krajský soud použil § 250f o. s. ř. nesprávně. Přestože nešlo o věc jednoduchou, nenařídil jednání a svůj postup odůvodnil konstatováním, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky. Nesouhlasí také se závěry soudu, z nichž se podává, že soud shledal skutkový stav správně zjištěným, když nebyly provedeny důkazy, které správci daně nabízel.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb. k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a rovněž spis jmenovaného soudu sp. zn. 16 Ca 267/96. Předsedkyně senátu 16 Ca ve svém vyjádření z 13.
ledna l997 uvedla, že stížnost neobsahuje jiné námitky, než které byly uváděny v odvolacím řízení. Podstatou projednávané věci bylo posoudit, zda tvrzení, uváděná žalobcem v podané žalobě, jsou pravdivá a zda žalovaný správní orgán při svém rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žaloba nebyla shledána důvodnou, byla zamítnuta a soud na rozsudku ze dne 6. září 1996 nadále trvá. O žalobě bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek § 250f o. s. ř., neboť, dle názoru soudu, se jednalo pouze o posouzení právní otázky.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 16. ledna l997 poukázalo na průběh daňového řízení, které správce daně - Finanční úřad v Jablonci nad Nisou i odvolací orgán vedl. V řízení byla stěžovateli dána možnost navrhovat důkazy a těmi se oba správní orgány zabývaly. Při dokazování v daňovém řízení vycházely z faktu, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt a správce daní přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků a důkazů. V řízení a rozhodnutí bylo dbáno na to, aby skutečnosti, rozhodné pro správné stanovení základu daně, byly zjištěny co nejúplněji, přičemž stěžovatel, jako daňový subjekt v daňovém řízení, tvrzené skutečnosti dostatečně neprokázal a nevyvrátil pochybnosti správce daně.
Pro uvedené Krajský soud v Ústí nad Labem závěry správce daně svým rozsudkem potvrdil a z týchž důvodů by tak měl učinit i Ústavní soud České republiky.
stížnosti, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům (a to ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95
Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo jiné, osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití ustanovení § 250f občanského soudního řádu může sice být označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94 , I. ÚS
57/94, IV. ÚS l05/94 a dalších, v nichž shledal, že stížností napadené rozsudky soudů byly vydány po procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy s odvoláním na § 250f občanského soudního řádu nenařídily jednání, neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94
Ústavní soud zdůraznil, že pro postup podle § 250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na skutečnost, že se jedná o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedené ustanovení o. s. ř. stanoví.
K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96 , jímž dnem
1. května 1997 ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Krajského soudu v Ústí nad Labem s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel Ústavní soud z vlastní konstantní judikatury k použití § 250f občanského soudního řádu, z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 267/96, obsahu stížnosti, vyjádření předsedkyně senátu 16 Ca označeného soudu a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Bylo zjištěno, že Finanční úřad v Jablonci nad Nisou vydal dne 15. prosince l993 platební výměr č. 03546, kterým byla stěžovateli stanovena daň z příjmu obyvatelstva ve výši 240.870,- Kč a daňová povinnost po 20 % odkladu ve výši 192.696,- Kč. Správce daní částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutím ze dne 11.
listopadu 1994 snížil daň na 119.395, - Kč a daňovou povinnost na částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak svým rozhodnutím č. j. 24879-1/110/95, ze dne 20. března l996, výši daně změnilo a stanovilo ji za zdaňovací období roku 1992 ve výši 118.940,- Kč, při 20 % odkladu placení daně pak daňovou povinnost částkou 95.152,- Kč. Poté, co stěžovatel - plátce daně, podal žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž se domáhal přezkoumání a zrušení výše citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutími Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, senát krajského soudu nenařídil ve věci jednání a rozsudkem č. j.
16 Ca 267/96-14, ze dne 6. září 1996, žalobu zamítl. Postup podle § 250f občanského soudního řádu, tedy rozhodnutí bez nařízení jednání, odůvodnil jen tím, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky.
Ustanovení § 250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat tak, jak již bylo uvedeno v části II. odůvodnění nálezu. Přistoupit k jeho použití lze pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené, při respektování práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozhodnutím bez nařízení jednání a bez účasti stěžovatele tato jeho práva porušil. Při posuzování důvodnosti aplikace postupu podle § 250f o. s. ř. nelze také pominout, že se soud ani nevyslovil k důvodům, které jej vedly k úsudku, že v předmětné věci jde o případ jednoduchý, což by, ještě při splnění dalších podmínek, umožňovalo rozhodnutí bez nařízení jednání.
Vzhledem k výše uvedenému, s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca 267/96-14, zrušil.
P o u č e n í: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
Brně dne 6. března 1997