Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem se sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2022, č. j. 4 To 451/2022-601, usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 7. 2022, č. j. 3 T 13/2017-585, a trestnímu příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 2. 2017, č. j. 3 T 13/2017-508, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výslovně stěžovatel zdůrazňuje porušení zásady in dubio pro reo.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že nyní napadeným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel jako odsouzený podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") vykoná úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku uložený mu soudním příkazem okresního soudu ze dne 27. 2. 2017, č. j. 3 T 13/2017-508. Stěžovatel totiž od J. P. a L. K. převzal finanční hotovost za účelem nákupu motorových vozidel v zahraničí, takto získané finanční prostředky však bez jejich svolení použil pro vlastní potřebu, čímž spáchal přečin zpronevěry; za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu tří roků, přičemž mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Zároveň bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel bude pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ve smyslu § 141 a následující zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), která však byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel totiž sice podle krajského soudu vedl ve zkušební době řádný život, nicméně nesplnil zpřísňující podmínku, aby nahradil poškozeným v průběhu zkušební doby způsobenou škodu.
Naopak ze zjištění učiněných během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená usnesení, podle krajského soudu vyplynulo, že stěžovatel s náhradou škody poškozeným započal až ve chvíli, kdy okresní soud nařizoval veřejné zasedání ohledně případného rozhodnutí o přeměně podmíněného trestu v trest nepodmíněný. Převážnou část toho, co stěžovatel na náhradu škody uhradil, zaplatil až v roce 2022. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit skutečnost, že ve vztahu k poškozené L. K. nakonec jí způsobenou škodu ve výši 40 000 Kč k okamžiku rozhodování krajského soudu zcela uhradil, ovšem ve vztahu k poškozenému J.
P. uhradil ze způsobené škody 259 000 Kč jen částku 18 000 Kč. Stěžovatel tak podle krajského soudu nevyužil zkušební dobu, navíc prodlouženou, k tomu, aby uvedenou škodu nahradil, a to alespoň formou splátek, když tímto způsobem k úhradě škody přistoupil právě až v návaznosti na hrozící přeměnu trestu. V závěru svého rozhodnutí krajský soud ještě upřesnil, že zkušební doba stěžovateli uplynula dne 24. 3. 2022.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že obecné soudy nezkoumaly, zda bylo v jeho silách, aby mohl uvedenou škodu ve větším rozsahu splácet. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že nebyl zaměstnán na hlavní pracovní poměr, ale jen v rámci dohody mimo pracovní poměr. Údaje o dluhu ve vztahu k poškozenému J. P. pak soud zjišťoval jen pomocí telefonického rozhovoru s poškozeným, aniž by stěžovatel měl možnost se k tvrzením tohoto poškozeného vyjádřit. Stěžovatel dále upozorňuje na znění § 83 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož soud může rozhodovat o tom, zdali se odsouzený osvědčil či zda naopak trest vykonává, jen ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby. Neučiní-li tak, má se za to, že se odsouzený osvědčil; ve stěžovatelově případě však bylo o jeho eventuálním osvědčení se rozhodováno po zákonem stanovené, nepřekročitelné, lhůtě.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Je-li ústavní stížností napadán i soudní příkaz, jímž bylo ve vztahu ke stěžovateli rozhodováno o vině a trestu, pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně opožděná (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
7. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů totiž dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně zhodnotily stěžovatelovo chování v rámci zkušební doby, a to právě s ohledem na jeho ochotu nahradit jím způsobenou škodu; pohybovaly se tak v mezích daného zákonného uvážení, a nedopustily se proto protiústavního vybočení.
Z referenčního hlediska ústavní konformity je přitom zejména podstatné, že v napadených usneseních je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen, a tato se nikterak nevymykají z ustálené judikatury zdejšího soudu v této věcné agendě.
9. K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud i proto, že stěžovatel v ústavní stížnosti své námitky formuluje toliko obecně, aniž by se ve skutečnosti důsledně pokoušel se závěry uvedenými zejména v rozhodnutí krajského soudu vypořádat. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel reálně začal náhradu škody ve vztahu k poškozeným řešit až během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, ba dokonce až během řízení o jeho stížnosti ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu.
10. V této souvislosti stěžovatel např. ani nekonkretizuje, jakou argumentaci by chtěl uplatnit ve vztahu k tvrzení J. P., že po většinu zkušební doby mu uhrazení způsobené škody jen sliboval. Ostatně obecné soudy v daném kontextu nepřehlédly, že stěžovatel poškozeným část jím způsobené škody skutečně uhradil, přičemž stěžovatel ani netvrdí, že by obecnými soudy uváděné částky např. neodpovídaly skutečnosti. Stejně tak stěžovatel nevysvětluje, proč si například nenašel zaměstnání na hlavní pracovní poměr (zda pro to byl dán nějaký objektivní důvod, resp. překážka).
Uvádí-li stěžovatel v závěru ústavní stížnosti, že soudy v jeho případě překročily lhůtu stanovenou v § 83 odst. 3 tr. zákoníku, tedy že o jeho případném (ne)osvědčení se rozhodovaly déle než do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, pak v návaznosti na tento argument Ústavní soud nemohl přehlédnout výslovné konstatování uvedené v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, že zkušební doba stěžovateli uplynula v březnu roku 2022, když však krajský soud k tomu dále uvádí, že zkušební doba byla stěžovateli následně prodlužována.
Z uvedeného je tedy podle Ústavního soudu zjevné, že ani tato námitka stěžovatele - argumentačně nijak hlouběji rozvinutá - sama o sobě obstát nemůže.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu