Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P. a H. P., zastoupených JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská Ostrava proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 14. září 2009 č. j. 18 Co 40/2009-700, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. října 2008 č. j. 3 C 150/94-611 ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2009 č. j. 3 C 150/94-656 a ze dne 7. dubna 2009 č. j. 3 C 150/94-673, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatelé ke skutkové stránce věci uvádějí, že se jako vlastníci pozemků v katastrálním území Zderaz domáhali vydání bezdůvodného obohacení, neboť byli přesvědčeni, že jim žalovaná společnost RENOSPOND, s. r. o. měla hradit za užívání pozemků k její podnikatelské činnosti nájemné obvyklé v daném místě a čase, a to ve výši 5,50 Kč/m2. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nesprávně vyhodnotily výši obvyklého nájemného u jejich pozemků, pokud je stanovily v částce 3,- Kč za m2, přičemž se prý nezabývaly jejich "znevýhodněním oproti jiným vlastníkům obdobných pozemků".
Oba obecné soudy údajně nevzaly v úvahu, že znalecký posudek znaleckého ústavu EXPERTIZA CZ s. r. o. nerespektoval závěry jiných soudních znalců a nezjistil si dostatečné podklady o cenách nájmů pozemků v uvedené lokalitě. Stejně prý obecné soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédly k ustanovení § 17 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 393/1991 Sb. Stěžovateli uváděnou cenu obvyklého nájemného prý akceptovala již dříve i žalovaná při jednání se stěžovateli o uzavření nájemních smluv.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně ve znění výše označených usnesení změnil ve výrocích týkajících se úroků z prodlení a náhrad nákladů řízení. V ostatních částech shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru měly oporu v provedeném dokazování a pro stručnost svého odůvodnění na ně odkázal. I on konstatoval, že předmětem řízení je v předmětné věci bezdůvodné obohacení žalované, která má povinnost poskytnout za užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatelů odpovídající finanční náhradu. S odkazem na platnou judikaturu odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud výši bezdůvodného obohacení posuzoval jako nájemné obvyklé v daném místě a čase.
Z hlediska namítaného porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelé poukazují na údajné porušení svého vlastnictví, které spatřují v tom, že obecné soudy nesprávně určily výši nájemného obvyklého v daném místě a čase.
Z napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že zejména soud prvního stupně se výše označenou otázkou zabýval velmi podrobně; ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, přičemž prvostupňový soud při svém rozhodování vycházel jak z provedených listinných důkazů (zejména znaleckých posudků včetně doplňku), tak ze svědeckých a znaleckých výpovědí. Stěžovatelům byla tak v průběhu řízení poskytnuta možnost klást svědkům a znalcům otázky k vyjasnění možných rozporů a vyvrátit tak případné zjevné nesprávnosti či nepřesnosti zejména v konkrétních závěrech znalců, či jinak věcně a právně argumentovat.
Pokud obecné soudy za této situace nerozhodly podle představ stěžovatelů o výši bezdůvodného obohacení, neboť v řízení provedené důkazy hodnotily podle zásady uvedené v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, nelze jejich postupu při zjišťování skutkového stavu věci z hlediska možného porušení ústavnosti cokoli vytknout.
Ve velmi obsáhlém odůvodnění jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jasně a srozumitelně shrnuly výsledky provedeného dokazování a vysvětlily své úvahy při hodnocení důkazů, přičemž neopomněly uvést, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely, pokud dospěly k závěru, že výše nájemného obvyklého v daném místě a čase odpovídá částce 3,- Kč za 1 m2. V tomto zjištění nelze shledat protiústavnost jen proto, že se stěžovatelům zdá takto zjištěná částka nízká. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím nelze vytknout ani nesplnění podmínek odůvodnění, uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud skutková zjištění obou soudů jako správná. Ústavní soud může v případě námitek vznesených ke správnosti a tedy i úplnosti skutkových zjištění či tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z mezí ústavnosti. Takové porušení, které by znamenalo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, však nezjistil. Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že se Ústavní soud zabýval nyní ústavní stížností napadenými rozsudky již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3269/09 , v němž stěžovatelkou byla dříve žalovaná obchodní společnost RENOSPOND, s. r. o. Ve svém rozhodnutí ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 3269/09 žádné porušení ústavnosti, jak ve vztahu k napadeným rozhodnutím, tak i řízením jim předcházejícím, neshledal. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu