Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Fraňkem, advokátem, sídlem Jana Opletala 644/8, Poděbrady, proti rozsudku Městského soudu č. j. 36 Co 167/2024-607 ze dne 22. 8. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) A. V. a nezletilého b) A. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. března 2024, č. j. 43 Nc 520/2022-514, byl nezletilý chlapec (vedlejší účastník), výrokem I. svěřen do péče matky (vedlejší účastnice). Obvodní soud dále upravil styk otce (stěžovatele) s nezletilým s postupně rozšiřujícím se způsobem pro období tří a šesti kalendářních měsíců a od sedmého měsíce od právní moci rozsudku s tím, že vyslovil, že v době, kdy není stanoveno, že je nezletilý v péči stěžovatele, bude nezletilý v péči vedlejší účastnice, a že k předávání nezletilého mezi rodiči dojde v místě bydliště vedlejší účastnice nebo ve školském zařízení a s tím, že vedlejší účastnice je povinna nezletilého ke styku s otcem řádně připravit (výrok II), dále stěžovateli stanovil vyživovací povinnost k nezletilému ve výši 10 000 Kč měsíčně pro období od prvního do třetího měsíce od právní moci tohoto rozsudku ve výši 9 500 Kč měsíčně pro období od čtvrtého do šestého měsíce od právní moci tohoto rozsudku a ve výši ve výši 9 000 Kč měsíčně počínaje sedmým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to se splatností vždy do každého 15. dne kalendářního měsíce předem k rukám matky (výrok III). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V).
2. Městský soud v Praze následně rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví specifikovaným rozhodnutím potvrdil, kromě výroku II, který změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým od sedmého měsíce od právní moci tohoto rozsudku v sudém kalendářním týdnu od čtvrtka 15:00 hod. do pátku 19:00 hod. a v lichém kalendářním týdnu od pátku 15:00 hod. do neděle 19:00 hod., ve zbytku výrok potvrdil. Napadené rozhodnutí jako celek považoval odvolací soud za věcně správné a nevykazující znaky libovůle. Ke změně rozhodnutí došlo pouze z důvodu, aby soud zohlednil tvrzení stěžovatele o tom, že potřebuje zejména počáteční část pracovního týdne trávit v zaměstnání v Německu, což mu tato úprava umožní lépe než ta, kterou přijal obvodní soud, podle níž měl mít otec nezletilého v péči v sudém týdnu v pondělí, středu a pátek bez přespání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na respektování rodinného života, tedy čl. 32 Listiny a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dále čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Došlo podle něho také k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
4. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout tak, že obecné soudy nereflektovaly harmonogram stěžovatelova zaměstnání v Německu, respektive odvolací soud ho v napadeném rozhodnutí reflektoval až od sedmého měsíce od právní moci rozhodnutí. Nešlo přitom o jediné možné řešení styku. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nešetří nejlepší zájem dítěte. Znalecký posudek vycházel z nekompletních dat o rodičích a chování vedlejší účastnice (matky), a stěžovatel měl navíc výhrady vůči jeho zadání. Stěžovatel měl na základě vedení jednání před odvolacím soudem také za to, že dojde k výraznějšímu rozhodnutí v jeho prospěch, což se však zcela překvapivě nestalo.
5. Stěžovatel se v rámci odvolání dožadoval stanovení střídavé péče a předložil celou řadu námitek vůči rozsudku obvodního soudu a poukazoval na jeho vnitřní rozpornost. Svou argumentaci podložil odkazy na příslušnou judikaturu a zákonná ustanovení, dále poukazoval na vady a nesprávnou interpretaci důkazů. Prvostupňovému rozhodnutí mj. vytýkal, že odkazuje na odbornou literaturu, avšak jím vyvozené závěry uvedené v rozsudku jsou zcela v rozporu s tím, co daná literatura reálně uvádí. Ačkoliv na tyto rozpory poukázal a konkrétně je specifikoval, odvolací soud se k nim nikterak nevyjádřil a bez řádného odůvodnění pouze pasivně přejal závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel dále vyjádřil pochybnosti ke znaleckému posudku z oblasti psychologie a psychiatrie, z nichž městský soud vycházel. Tento posudek vychází z chybných a neaktuálních premis. Navíc byl zpracováván krátce poté, co se matka dopustila vůči nezletilému mezinárodního únosu, přičemž následně se přemístila zpět do České republiky.
6. Městský soud zdůvodnil nastavený styk tak, že si nezletilý má na péči stěžovatele postupně přivykat a že tento proces má později vyústit ve střídavou péči. Kombinace nevhodně zvoleného časového harmonogramu stěžovatelova styku a přístupu vedlejší účastnice, která nerespektuje dokonce ani výzvy policie a sabotuje i onen minimální styk stěžovatele s nezletilým, však nevyhnutelně směřuje k zakonzervování současného stavu a dalšímu oddálení střídavé péče. Stěžovatel se cítí být rodičem druhé kategorie. Navíc vedlejší účastnice výhradní péči nezvládá, a o nezletilého se starají ve velké míře chůvy, prarodiče a další osoby, přestože stěžovatel by měl prostor pro styk s nezletilým v mnohem větší míře, než v jaké mu byl přiřknut.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, to vše je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
10. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. V oblasti úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně, tedy Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů.
11. Ústavní soud nejprve rekapituluje, že obecné soudy rozhodly o úpravě poměrů rodičů k nezletilému vedlejšímu účastníkovi narozenému v lednu 2022. Vedlejší účastnice podala návrh za trvání manželství se stěžovatelem, když se rodiče fakticky rozešli (od února 2022 spolu nežili a nevedli rodinnou domácnost). Poměry k nezletilému vedlejšímu účastníkovi byly dosud upraveny pouze předběžným opatřením. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se v souvislosti s předběžným opatřením v minulosti obrátil na Ústavní soud, jeho ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením
sp. zn. III. ÚS 2641/23
ze dne 19. 2. 2024.
12. Stěžovatel sice nenapadl rozhodnutí obvodního soudu, ale jeho argumentace výslovně směřuje proti rozhodnutí soudu odvolacího v tom smyslu, že městský soud pochybil, když chybné rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Implicitně tedy stěžovatel směřuje rovněž na rozhodnutí (či pochybení) soudu prvního stupně. Pokud by městský soud skutečně "pokryl" významné nedostatky v rozsudku nalézacího soudu, šlo by o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a rovněž nejlepšího zájmu nezletilého vedlejšího účastníka.
13. Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou relativně samostatných okruhů. Zaprvé, městský soud pokryl jako věcně správné rozpory v rozhodnutí obvodního soudu a nepřezkoumatelnost rozsudku. Zadruhé, v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele nebylo přistoupeno ke střídavé péči nebo k podstatnému rozšíření péče, přičemž městský soud dále zcela nelogicky vyhověl stěžovateli pouze v rozsahu styku s nezletilým vedlejším účastníkem od sedmého měsíce od právní moci rozsudku, nikoliv již dříve (tj. ve všech upravených obdobích).
14. Ústavní soud dospěl i v tomto případě k závěru, že k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilého dítěte (vedlejšího účastníka) nedošlo, a to z následujících důvodů.
15. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí nalézacího soudu vykazovalo takové nedostatky, že by jeho potvrzení napadeným rozsudkem jako věcně správného představovalo odepření spravedlnosti. Obvodní soud svěřil dítě batolecího věku do péče matky v souladu s aktuálními psychologicko-pedagogickými poznatky (odkázal mj. na publikaci Sdílené rodičovství autorů Mgr. Terezie Pemové a Prof. PhDr. Radka Ptáčka, Ph. D., MBA, ISBN 978-80-87066-04-1). V rozhodnutí zdůraznil, že za relevantní (vhodný) věk pro počátek realizaci střídavé péče mezi rodiči považuje odborná veřejnost věk tří let, kterého dosud vedlejší účastník nedosahuje. Obvodní soud přistoupil k postupně navykacímu režimu, přičemž městský soud tento přístup (s modifikací) jako věcně správný aproboval. Obecné soudy tedy mimo jiné zohlednily, že upravují-li soudy styk rodiče s dítětem nízkého věku, musí mít vizi budoucího vývoje dítěte a přihlížet k ní (nález
sp. zn. II. ÚS 212/25
ze dne 12. 3. 2025).
16. Přestože má stěžovatel proti zadání znaleckého posudku a jeho obsahu výhrady, jde jen o jeden z důkazů provedených v řízení nalézacím soudem, z něhož navíc vyšly kompetence obou rodičů v zásadě rovnocenné (resp. vzhledem k věku dítěte a osobnosti vedlejší účastnice vyšla matka jako o něco vhodnější). Pro Ústavní soud a relevantnost námitky stěžovatele proti znaleckému posudku je podstatné, že nešlo o jediný ani klíčový důkaz.
17. Klíčovým aspektem případu byl podle Ústavního soudu jednoznačně věk dítěte. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že právě tento aspekt byl rozhodujícím kritériem pro úpravu péče. Ústavní soud odkazuje též na to, že přestože mezi sebou mají rodiče vzájemné (a prokazatelné) neshody, obecné soudy se nedopustily libovůle, když určily styk rozšiřujícím způsobem za situace, kdy v době vydání rozhodnutí obvodního soudu strávil stěžovatel o samotě s nezletilým jen tři noci. Obvodní soud považoval svěření do střídavé péče za předčasné, zcela zjevně (a v souladu s § 906 odst. 1 a 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je však nezavrhl do budoucna. Z obdobných předpokladů vycházel i městský soud v napadeném rozsudku.
18. Ústavní soud dále neshledal, že by průběh jednání reprodukovaný stěžovatelem v ústavní stížnosti bylo možné kvalifikovat jako odepření práva na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že řízení subjektivně vnímal tak, že spěje v rozhodnutí v jeho prospěch. Stěžovatelem rekapitulované pasáže z průběhu jednání však naznačují standardní průběh vedení jednání před odvolacím soudem.
19. Stěžovateli nakonec bylo (byť jen zčásti) vyhověno způsobem, který teprve v předpokládaném věku kolem 2 let a 9 měsíců umožnil díky na sebe navazujícím dnům přespání u stěžovatele (oproti jednorázové návštěvě s odevzdáním nezletilého v bydlišti vedlejší účastnice na konci krátké schůzky). Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že styk vedlejšího účastníka v mladším věku byl koncipován toliko jako zmíněné jednorázové schůzky (bez přespávání), přičemž takový závěr vzhledem k nízkému věku dítěte nevykazuje známky libovůle. Z průběhu řízení dále vyšlo najevo, že stěžovatel má v průběhu celého týdne možnost práce z domova a má vůz, který mezi bydlišti rodičů umožňuje rychlejší a pro nezletilého méně zatěžující způsob přepravy.
20. Ačkoliv stěžovatel z průběhu jednání (a způsobu jeho vedení) subjektivně očekával rozhodnutí pro něj příznivější, jde podle Ústavního soudu v závěru o přetrvávající nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy, který roviny porušení ústavních práv nedosahuje. Byť si lze v tomto ohledu jistě představit pečlivější a propracovanější odůvodnění, více šetřící práva stěžovatele, ústavně relevantní pochybení opravňující kasační zásah Ústavní soud neshledal.
21. Protože stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti zejména odkázal na sabotování styku vedlejší účastnicí, pro úplnost Ústavní soud podotýká, že do budoucna není vyloučena změna rozhodnutí soudu. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem totiž upravují péči o nezletilé v současnosti. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče není pro nezletilého vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který za splnění zákonných podmínek a se zohledněním aktuálních zájmů nezletilého může péči o něj i stanovení výživného v budoucnu upravit jinak.
22. Protože Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu