Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 30 Cdo 1057/2021-269, I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 91 Co 235/2020-249 v části, v níž byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2020 č. j. 43 C 40/2019-182, a proti II. výroku uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a specifikovaných výroků tam uvedených dalších soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Dlužno dodat, že ačkoliv v petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení jiného než výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 29. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 2991/2020-621, z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že jí napadá nikoliv uvedené usnesení, ale v záhlaví označené usnesení ze dne 29. 9. 2021. Tomu odpovídá též záhlaví ústavní stížnosti i její přílohy. Z uvedeného důvodu Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění popsané nejasnosti, neboť jde pouze o písařskou chybu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo žalované vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli částku 886 403 Kč (I. výrok); v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 349 897 Kč, byla žaloba zamítnuta (II. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 č. j. 8 To 85/2016 zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že jednání, kterého se dopustil (zejména pohrávání si s myšlenkou usmrcení bývalé družky a svěření se s tím dalším osobám, kontaktování soukromého detektiva, získání kontaktu na nájemného vraha, odeslání prázdné SMS na uvedený kontakt), dospělo až do fáze, kdy by jej bylo možno považovat za přípravu zvlášť závažného zločinu vraždy.
Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele tak bylo nutno považovat za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."]. Stěžovatel byl na základě uvedeného rozhodnutí vzat do vazby dne 22. 10. 2015 a dne 5. 10. 2016 z ní byl propuštěn. Pobytem ve vazbě byl stěžovatel omezen na osobní svobodě po dobu celkem 348 dní.
V předmětné době byl zaměstnán u obchodní společnosti X, na pozici vedoucího projektů a prostřednictvím zahraničního partnera byl zařazen na v napadeném rozhodnutí podrobně popsanou pozici, kterou vykonával až do svého zadržení. Vzhledem k tomu, že po dobu vazebního stíhání nemohl pracovní pozici vykonávat, požadoval stěžovatel náhradu škody v podobě ušlého zisku za období, kdy byl ve vazbě, a dále za období po propuštění z vazby (od listopadu 2016 do září 2017), kdy ušlý zisk představoval rozdíl v příjmu, který by stěžovatel dosáhl na pozici, kterou vykonával při vzetí do vazby, a pozici, kterou vykonával po propuštění z vazby.
Obvodní soud stěžovateli vyhověl v rozsahu ušlého zisku za období, kdy byl vazebně stíhán. V rozsahu ušlého zisku spočívajícího v rozdílu mezi dříve dosahovanou mzdou a mzdou skutečnou soud shledal nárok stěžovatele neoprávněným, neboť dospěl k závěru o přerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 7. 2. 2013 totiž v průběhu vazebního stíhání stěžovatele nezanikl, a zaměstnavatel byl proto povinen stěžovateli přidělovat práci dle pracovní smlouvy i po jeho propuštění z vazby a platit mu za výkon práce mzdu.
Z provedeného dokazování však vyplynulo, že zaměstnavatel stěžovateli práci po propuštění z vazby nepřiděloval a stěžovatel se jejího přidělování ani nedomáhal, což bylo jeho vlastní rozhodnutí. Zaměstnavatel se stěžovatelem uzavřel toliko dodatek k pracovní smlouvě, jímž se smluvní strany dohodly na opětovném určení mzdy stěžovatele vnitřním mzdovým předpisem zaměstnavatele; stěžovatel tak navíc sám souhlasil se snížením mzdy.
Stěžovatelem tvrzená škoda proto vznikla v důsledku uvedených skutečností, a nikoliv v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí. Dle soudu přitom bylo bez významu, že stěžovatel v rámci smluvně sjednané pozice vedoucího projektů vykonával pozici u subjektu odlišného od zaměstnavatele, u kterého byly předmětné služby objednány, a která měla být v době stěžovatelova propuštění z vazby již nedostupná.
3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v I. a II. výroku potvrdil (I. výrok). Ve III. výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok).
4. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné (I. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
5. Stěžovatel považuje napadená soudní rozhodnutí, popř. jejich části, za rozporná s dobrými mravy. Podrobně popisuje okolnosti, v jejichž důsledku po propuštění z vazby nastoupil na nižší pracovní pozici u zaměstnavatele a nadále trvá na tom, že možnost působit na původní pracovní pozici byla zmařena vzetím stěžovatele do vazby a po jeho propuštění již pozice nebyla k dispozici. Škoda spočívající v rozdílu dřívějšího a současného příjmu tak byla způsobena v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Soudní rozhodnutí vycházejí ze zjevného nepochopení situace, v níž se stěžovatel ocitl. Stěžovatel tím, že přijal pracovní pozici s nižším ohodnocením, navíc podstatně snížil škodu, které se nyní domáhá, neboť postupoval-li by tak, jak předestřely obecné soudy a domáhal-li by se původní pracovní pozice, která již nebyla k dispozici, vzniklá škoda by byla podstatně vyšší. Stěžovatel tak na rozdíl od soudů postupoval v souladu s dobrými mravy a obecně sdílenými zásadami slušnosti, když jednak svým jednáním podstatně snížil škodu, jež mu vznikla nezákonným rozhodnutím, jednak byl loajální ke svému zaměstnavateli, který na něj jako jeden z mála nezanevřel ani v průběhu trestního stíhání a byl ochoten ho i nadále zaměstnávat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu proto výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Soudy uzavřely, že stěžovatelova pracovní pozice nezanikla, když na rozdíl od něj považovaly za rozhodující, že pracovní smlouva, dle níž byl stěžovatel u zaměstnavatele zaměstnán na konkrétní pozici (vedoucí projektů), trvala i po jeho propuštění z vazby; zaměstnavatel mu však v rozporu s touto smlouvou práci nepřiděloval a stěžovatel se jejího přidělování ani nedomáhal. Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány a stěžovatel je de facto nerozporuje; důvodnost svého nároku však spatřuje v tom, že měla zaniknout pozice, kterou měl vykonávat na základě objednávky u subjektu odlišného od svého zaměstnavatele.
S touto argumentací se však soudy dostatečně vypořádaly, když stěžovateli vysvětlily, proč jsou tvrzené skutečnosti bez významu za situace, kdy zaměstnavatel z tohoto důvodu neukončil pracovní poměr a dle zjištění soudů to ani neměl v úmyslu. Závěr soudů (kterému nadto předcházelo rozsáhlé dokazování - srov. zejména body 3 až 29 odůvodnění rozsudku obvodního soudu), že v případě nároku na náhradu škody, spočívající v rozdílu stěžovatelovy dřívější mzdy a mzdy dosahované po jeho propuštění z vazby, nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud považuje za rozumný a logicky odůvodněný.
10. Na stěžovatelovu námitku rozporu napadených rozhodnutí s dobrými mravy, která se opakovaně objevuje v celé ústavní stížnosti, pak bylo reagováno již Nejvyšším soudem. S odkazy na ustálenou rozhodovací praxi tohoto soudu bylo stěžovateli vysvětleno, že korektivem dobrých mravů lze poměřovat výkon práva účastníky řízení, nikoliv však rozhodnutí soudů, u nichž přichází v úvahu pouze posouzení, zda jsou či nejsou v souladu s právními předpisy. Stěžovatel s předestřeným názorem zjevně i nadále nesouhlasí, nepřednáší však žádné - natožpak relevantní - námitky, kterými by zpochybnil správnost uvedeného výkladu Nejvyššího soudu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu