Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Stránské, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem, sídlem Platnéřská 88/9, Praha 1 - Staré Město, proti I. a II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2018 č. j. 35 Co 255/2018-293, I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. května 2018 č. j. 9 C 343/2014-276 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. srpna 2017 č. j. 9 C 343/2014-196, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Alexandra Dostála, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků usnesení a rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 19 451 815,07 Kč s příslušenstvím a rovněž povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 285 134,50 Kč a státu náklady řízení ve výši 972 590 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a společně s jeho podáním požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením obvodního soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 9 C 343/2014-250 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2017 č. j. 9 C 343/2014-261 nebylo stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznáno. Usnesení obvodního soudu bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 3. 2018 č. j. 35 Co 53/2018-272. Stěžovatelka usnesení obvodního soudu i městského soudu napadla ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2024/18 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
3. V návaznosti na uvedená rozhodnutí bylo I. výrokem usnesení obvodního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 C 343/2014-276 řízení o odvolání stěžovatelky zastaveno, a to pro nezaplacení soudního poplatku. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že o zastavení řízení měl rozhodnout městský soud, a nikoliv obvodní soud. Stěžovatelka dále navrhla přerušení odvolacího řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2024/18 .
4. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 35 Co 255/2018-293 byl návrh stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení zamítnut a II. výrokem byl I. výrok usnesení obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění uvedl, že vedení řízení o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím o žádosti o osvobození od soudních poplatků není důvodem pro přerušení odvolacího řízení. Jde-li o odůvodnění II. výroku, uvedl městský soud, že byly naplněny předpoklady zastavení řízení, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek. Stejně tak dospěl k závěru, že obvodní soud byl příslušným pro rozhodnutí o zastavení řízení.
5. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti upozorňuje, že i nyní obecným soudům vytýká nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků, a dodává, že tato ústavní stížnost odráží ústavní stížnost posuzovanou Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2024/18 . V řízení vedeném pod touto spisovou značkou stěžovatelka napadla rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, zatímco nyní podanou ústavní stížností napadá rozsudek ve věci samé a rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka následně poměrně obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, zejména pak popisuje okolnosti, pro které žádala o osvobození od soudních poplatků, resp. poukazuje na nedostatky řízení před obvodním soudem, v jehož rámci bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka. Nyní napadeným rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení, resp. jeho potvrzení městským soudem, nevytýká nic konkrétního, pouze upozorňuje na přímou souvislost této věci s ústavní stížností posuzovanou pod sp. zn. II. ÚS 2024/18 . Rozsudku ve věci samé, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka, stěžovatelka pouze stručně vytýká, že nebyla vyzvána k vyjádření se k žalobě, resp. že obvodní soud po provedení dokazování nemohl nikdy dojít k tomu, aby žalobě vyhověl.
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení.
7. Jde-li o ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196, je třeba konstatovat, že ústavní stížnost v tomto rozsahu není přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní posuzované věci nelze na napadené usnesení městského soudu nahlížet jako na rozhodnutí o opravném prostředku podanému proti rozsudku obvodního soudu ve věci samé, nýbrž pouze jako na rozhodnutí o opravném prostředku podanému proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Je proto třeba vyslovit, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje.
8. V rozsahu napadení I. a II. výroku usnesení městského soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 35 Co 255/2018-293 a I. výroku usnesení obvodního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 C 343/2014-276 Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Ústavní soud v prvé řadě (s odkazem na bod 7. shora) opakuje, že předmětem přezkumu nemůže být rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196, a to pro nevyčerpání opravných prostředků upravených zákonem. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat argumentací stěžovatelky týkající se údajných pochybení obvodního soudu předcházejících vydání rozsudku ve věci samé.
12. Ve zbývajícím rozsahu je předmětem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků. K tomu Ústavní soud upozorňuje, že tato otázka nebyla předmětem nyní napadených usnesení, nýbrž usnesení posuzovaných Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2024/18 , kdy o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto již usnesením ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2024/18 , a to odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost. V kontextu tohoto dřívějšího rozhodnutí se ústavní stížnost v nyní posuzované věci stala zcela bezpředmětnou, neboť v případě nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků a nezaplacení poplatku za odvolání obecné soudy nemají jinou možnost než řízení zastavit. Ani z nyní posuzované ústavní stížnosti nevyplývá žádná argumentace proti takovému postupu, sama stěžovatelka naopak vícekrát upozorňovala pouze na provázanost této věci s řízením vedeným pod sp. zn. II. ÚS 2024/18
.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196 byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Ke zbývající části ústavní stížnosti napadající vymezené výroky usnesení obecných soudů Ústavní soud uvádí, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti v části napadající tento rozsudek jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu