Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mazuráka, zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 26 Cdo 2023/2021-227, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 69 Co 100/2020-192, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2021, č. j. 69 Co 100/2020-209, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2019, č. j. 25 C 216/2019-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci uložil povinnost stěžovateli (žalovaný) předložit žalobci M. Kreuzigerovi vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním blíže specifikovaného bytu za roky 2016, 2017 a 2018 (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 69.750 Kč (výrok II.), zamítl žalobu, aby stěžovatel předložil žalobci vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním předmětného bytu za roky 2014 a 2015 a aby žalobci zaplatil částku 54.750 Kč (výrok III.), uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.074,60 Kč (výrok IV.) a konečně uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek 9.488 Kč (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobce i žalovaného nyní napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil a zastavil odvolací řízení do výroku III. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele pro jeho vady, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 - § 238a občanského soudního řádu).
3. Stěžovatel podal proti právě zmíněným rozhodnutím obecných soudů dne 10. 12. 2021 prostřednictvím advokáta ústavní stížnost, která však byla blanketní, neboť neobsahovala vůbec žádnou argumentaci. Ústavní soud jej proto vyzval k odstranění této vady.
4. V reakci na tuto výzvu stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2021 doplnění ústavní stížnosti, jehož obsahem je však pouze stručná rekapitulace průběhu předchozího řízení před obecnými soudy a blíže neodůvodněné tvrzení, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nepřihlédly k jeho tvrzením a důkazním návrhům. Nijak však neupřesňuje, o jaká tvrzení a důkazní návrhy se mělo jednat. Zejména z obsahu předmětného doplnění neplyne vůbec žádná polemika s napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
5. Po prostudování ústavní stížnosti (resp. jejího doplnění) proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.
8. Ústavní soud v plenárním stanovisku sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905) uvedl, že "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Má-li proto stěžovatel skutečně za to, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil jeho právo na soudní ochranu podle odkazovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil.
O nic takového se však ani nepokusil, byť byl Ústavním soudem poučen o nutnosti řádného odůvodnění ústavní stížnosti, aby se jí zdejší soud mohl meritorně zabývat. Protože - jak je uvedeno shora - není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, zastoupeného právním profesionálem, v jakém ohledu by napadené usnesení Nejvyššího soudu mohlo porušovat jeho základní práva, shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení.
V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
9. Právě na tyto případy výslovně pamatuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadené soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.
10. Ve vztahu k napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci vycházel Ústavní soud z citovaného stanoviska pléna, podle kterého "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Protože v nyní posuzované věci stěžovatel závěr Nejvyššího soudu o vadnosti jeho dovolání vůbec nijak argumentačně nezpochybnil a neumožnil tak Ústavnímu soudu meritorní přezkum napadeného usnesení Nejvyššího soudu, shledal Ústavní soud ústavní stížnost v té části, ve které brojí proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu, v intencích právě citovaného stanoviska pléna a při respektování subsidiarity přezkumu prováděného v řízení o ústavní stížnosti, jako nepřípustnou.
11. Lze proto shrnout, že ústavní stížnost představuje ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu