Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Plojharova 5 a 7, sídlem Plojharova 1892/7, Praha 6 - Břevnov, zastoupeného Mgr. Hanou Janovskou, advokátkou, sídlem Husinecká 808/5, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 20 Cdo 2641/2022-71, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., sídlem Na Florenci 1420/3, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel (žalobce) se domáhal vyloučení pohledávky z exekuce vedené na povinnou obchodní společnost DEJDAR, s. r. o., u peněžního ústavu České spořitelny, a. s., jež byla postižena na základě exekučního příkazu JUDr. Ivo Erberta, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-východ, ze dne 29. 12. 2020 č. j. 149 EX 4998/20-48.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 13 Co 29/2022-49 změnil původně vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 10. 2021 č. j. 6 C 165/2021-27 tak, že vylučovací žalobu zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2022 č. j. 20 Cdo 2641/2022-71 odmítl, neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když neobsahovalo především řádný údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatel přípustnost dovolání totiž vymezil pouze tvrzením, že jsou splněny podmínky § 237 o. s. ř., podle nichž má být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž v dalším textu dovolání především představil svoji oponenturu vůči napadenému rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel tak přehlédl, že čtvrtý předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. míří toliko na právní otázku již Nejvyšším soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešenou, od jejíhož řešení by se měl Nejvyšší soud odklonit; nejde tedy o situaci, že má Nejvyšší soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Z dovolání musí být přitom zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má Nejvyšší soud odchýlit, což pojmově předpokládá, že dovolatel rovněž odkáže na příslušná předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to alespoň v rovině právních závěrů či úvah Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Nebylo možno přisvědčit ani námitce stěžovatele, podle které se měl městský soud zároveň odchýlit od stěžovatelem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 28 Cdo 975/2013. Uvedený rozsudek byl vydán v nalézacím řízení a zabýval se otázkou aktivní věcné legitimace k vymáhání prostředků uložených na účtu advokátní úschovy a posléze převedených bez příkazu složitele na třetí osobu. Z důvodu zjevné skutkové i právní odlišnosti nebyly tedy závěry uvedeného rozhodnutí relevantní v exekučním řízení, a navzdory tvrzení stěžovatele tak nemohly být analogicky aplikovány v nyní projednávané věci o vyloučení pohledávky z exekuce.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že jeho dovolání nesplňovalo obligatorní náležitosti. Naopak se domnívá, že dovolání všechna potřebná tvrzení obsahovalo. Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval formalisticky, když pouze konstatoval, že závěry ze stěžovatelem uváděného rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 975/2013) nemohly být aplikovány pro zjevné skutkové a právní odlišnosti. V uvedeném rozhodnutí se však řeší právě způsob uložení a nakládání s finančními prostředky na účtu třetí osoby a s tím spojená povaha úschovy. Podle stěžovatele měla být povaha finančních prostředků posuzována jako institut správy cizího majetku a nikoliv jako nepravidelná úschova.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti vyžadované občanským soudním řádem. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením Nejvyššího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Nejvyšší soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15
(N 153/82 SbNU 431)].
10. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože nebylo podle § 237 o. s. ř. přípustné, když stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Jak se podává z dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, tak skutečně - kromě odkazu na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 975/2013, s nímž se Nejvyšší soud (byť stručně) vypořádal - neuvedl žádnou judikaturu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit, pročež nelze mít proti jeho závěru o nepřípustnosti dovolání žádné výhrady.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu