Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2024, č. j. 3 To 61/2024-4813, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 48 T 5/2024-4700, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Klíčovou otázkou ústavní stížnosti bylo, zda důvody pro omezení stěžovatele na osobní svobodě (institutem útěkové a předstižné vazby) stále trvají a zda je odůvodnění ze strany obecných soudů dostatečné.
2. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 2 odst. 3 Ústavy, článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 2, článku 8 odst. 2 a 5, článku 10 odst. 2 a 3, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 1 a 2 a článku 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a článku 3, článku 5 odst. 1, 3, 4, článku 6 odst. 1, 2 a 3, článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současné žádá, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně.
3. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že měl od března 2022 v úmyslu se neoprávněně obohatit a svým závazkům nedostát, nabízet na různých internetových portálech k prodeji zejména zlaté slitky různých hmotností, se zájemci o koupi poté buď formálně uzavírat písemné smlouvy anebo ještě před uzavřením písemné smlouvy fakticky akceptovat jejich objednávky a poté vždy jednotlivé zájemce instruovat, aby mu na účet právnické osoby X, který sám ovládal, zaslali nejméně 70 % sjednané kupní ceny, ale nabízeným zbožím vůbec nedisponoval a ani neměl v úmyslu jej jednotlivým objednavatelům, tedy poškozeným, dodat, získané peníze si měl ponechat pro svou osobní potřebu a s poškozenými následně přerušit kontakty.
4. V souvislosti s uvedeným trestním stíháním byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 6. 2023 č. j. 33 Nt 219/2023-24, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. září 2023 č. j. 33 Nt 410/2023-30 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2023 č. j. 9 To 364/2023-64), vazební soud podle § 72 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu stěžovatele i nadále ponechal ve vazbě. Ústavní soud přezkoumal posledně citovaná rozhodnutí usnesením
sp. zn. III. ÚS 189/24
ze dne 13. 2. 2024.
5. Dne 15. 7. 2024 stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce zaslal Krajskému soudu v Brně žádost o propuštění z vazby na svobodu. Spolu s žádostí byl zaslán též písemný slib stěžovatele, příslib pro jeho ubytování, příslib zaměstnání, záruka důvěryhodné osoby a nabídka peněžité záruky. Dne 16. 7. 2024 proběhlo vazební zasedání u krajského soudu, který rozhodl napadeným usnesením tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle § 67 písm. a), c) trestního řádu za současného zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Současně rozhodl tak, že se písemný slib stěžovatele nepřijímá a vazba se dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nenahrazuje, nepřijímá se ani převzetí záruky za další chování obviněného nabídnuté K. V. a nepřijímá se peněžitá záruka. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné.
6. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nepřípustně paušalizující z hlediska naplnění vazebních důvodů. Soudy rozhodující o vazbě musí dostát ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům osob omezených na osobní svobodě, což v jeho případě neučinily. Soudy měly brát na zřetel, že s plynutím času sílí význam závažnosti důvodů vazby (a obecně důvod omezení na osobní svobodě naopak slábne). Není proto možné jen rekapitulovat dříve vyslovené závěry. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle nichž byly naplněny podmínky trvání vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu a vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu. Nesouhlasí ani s odůvodněním, podle kterého k nahrazení vazby nedošlo.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2023
sp. zn. I. ÚS 2663/23
, usnesení ze dne 14. 11. 2019
sp. zn. II. ÚS 3301/19
).
10. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno například v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016,
sp. zn. I. ÚS 2682/16
, ze dne 11. 7. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1816/13
, nebo ze dne 17. 5. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3165/16
). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí,
je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1127/19
ze dne 16. 4. 2019).
11. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že konkrétní skutečnosti, které v počáteční fázi trestního stíhání zakládaly důvodnost vazby, mohou zcela logicky během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat (tzv. doktrína zesílených důvodů). V případě prodlužování vazby je třeba vzít v potaz důvody, pro něž autentický veřejný zájem na pokračování zásahu do osobní svobody převažuje nad presumpcí neviny i s ohledem na délku trvání vazby, a to na podkladě konkrétních specifických okolností každého případu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 2003 ve věci Pantano proti Itálii, stížnost č. 60851/00, bod 66.; či rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 2012 ve věci Strelets proti Rusku, stížnost č. 28018/05, bod 83). Nepostačuje tu již samotná existence podezření ze spáchání stíhaného skutku, ale zapotřebí jsou ještě další dostatečné a relevantní důvody uvedené obecnými soudy pro pokračování v omezení osobní svobody, jež musí být seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí, z nichž musí být patrná zvláštní péče, kterou těmto případům věnují (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2000 ve věci Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, bod 63; či rozsudek ESLP ze dne 30. 10. 2014 ve věci Sigarev proti Rusku, stížnost č. 53812/10, bod 49.). Soudy musí rovněž vždy zvažovat, zda účelu vazby nelze dosáhnout i méně invazivním prostředkem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2000 ve věci Jabłoński proti Polsku, stížnost č. 33492/96, bod 83).
12. Jedním z požadavků vyplývajících z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, je to, aby soud, který rozhoduje o vazbě, přezkoumával všechny podmínky omezení osobní svobody (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova proti Bulharsku, stížnost č. 31195/96, bod 58), tedy nejen procesní předpoklady, ale rovněž i podezření, na jejichž základě došlo k zadržení či zatčení obviněného, jakož i legitimitu účelu vazby v daném případě (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a další proti Spojenému království, stížnosti č. 11209/84, 11234/84, 11266/84 a 11386/85, bod 65; rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2000 ve věci Grauslys proti Litvě, stížnost č. 36743/97, bod 53; rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Lietzow proti Německu, stížnost č. 24479/94, bod 44.; rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, bod 44.; rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2003 ve věci Yankov proti Bulharsku, stížnost č. 39084/97, bod 184.; či rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 2020 ve věci Dimo Dimov a další proti Bulharsku, stížnost č. 30044/10, bod 69). I podle judikatury Ústavního soudu se rozhodování o vazbě musí zakládat na důkladném zjištění všech relevantních skutkových okolností procesem dokazování [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 188/99
ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157) či nález
sp. zn. II. ÚS 897/08
ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235).
13. Ústavní soud z napadených rozhodnutí ověřil, že obecné soudy výše uvedeným principům dostály. K hrozbě vysokého trestu jako důvodu vazby útěkové Ústavní soud podotýká, že ESLP ve své rozhodovací praxi nepřipouští zbavení svobody svévolným uvalením vazby útěkové (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95, bod 170; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, bod 170). Napadená rozhodnutí však ústavně relevantní pochybení nenesou.
14. Nelze přisvědčit stěžovateli, že rozhodnutí paušalizují i nadále trvající důvody vazby. Soudy zdůraznily v rámci posouzení útěkové vazby stěžovatelovy kontakty v cizině, kam by mohl uprchnout nebo se tam skrývat, přičemž v jeho případě nejsou dány žádné významné překážky, které by mu v přesídlení bránily. K tomu krajský soud uvedl, že stěžovatel sám potvrdil možnost zajistit si v zahraničí jednoduše zaměstnání, a že činností, pro níž je stíhán, získané finanční prostředky se dosud nenašly, a proto hrozí, že je stěžovatel využije k vytvoření zázemí v zahraničí. Rovněž se zabývaly důvody pro trvání předstižné vazby. V této souvislosti zejména prvostupňový soud rozvedl, že stěžovatel opakovaně zmiňoval obnovení činnosti, pro kterou je stíhán. Krajský soud rovněž zohlednil délku řízení s ohledem na trvání omezení osobní svobody stěžovatele a výslovně se odkázal na tzv. doktrínu zesílených důvodů. U nahrazení vazby zohlednil zadluženost stěžovatele, hrozící vysoký trest, zanedbatelnost záruky s ohledem na majetkovou škodu a vyšší počet poškozených. Stížnostní soud plně přezkoumal prvostupňové rozhodnutí a stěžovateli rovněž nepřisvědčil.
15. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že obecné soudy v projednávaném případě ústavním požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí dostály, a to i z hlediska odůvodnění nepřistoupení k institutům nahrazujícím vazbu. Soudy dostatečně vysvětlily, na základě jakých skutečností rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě, resp. nevyhovění jeho žádosti o propuštění. V části, v níž stížnostní soud ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, Ústavní soud ústavně relevantní pochybení neshledal.
16. Jak Ústavní soud uvedl již v citovaném rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 189/24
, důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí nemůže být ani stěžovatelem poukazovaná skutečnost, že v obdobných kauzách jsou obvinění stíhaní na svobodě, neboť při rozhodování o vazbě soudy posuzují konkrétní okolnosti každé jednotlivé věci, a obecný odkaz stěžovatele na obdobné případy tedy nelze považovat za relevantní.
17. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že vazební věci projednává přednostně, proto o návrhu na přednostní projednání samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu