Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Švece, zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, sídlem Chelčického 97/1, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2018 č. j. 21 Cdo 1297/2018-271, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2017 č. j. 10 Co 839/2015-210 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 31. srpna 2015 č. j. 7 C 146/2013-149, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a JUDr. Petra Kasíka, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 146/2013 se podává, že vedlejší účastník se žalobou u místně nepříslušného soudu vůči stěžovateli a druhému žalovanému (Ing. Janu Krouzovi) domáhal vyslovení neplatnosti nedobrovolné veřejné dražby, jejímž předmětem byla specifikovaná nemovitá věc v katastrálním území Dlouhá Louka, a současně určení, že je jejím vlastníkem. Po vyslovení místní nepříslušnosti, postoupení věci a provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2015 č. j. 7 C 146/2013-149 žalobě vyhověl a vyslovil neplatnost dražby (I. výrok), určil, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětné nemovité věci (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok) vycházeje ze závěru o neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (pozn. tvrzená existence zástavního práva váznoucího na předmětné nemovitosti měla být důvodem provedení nedobrovolné dražby; neplatnost zástavní smlouvy byla potvrzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2290/2012), v odůvodnění reagoval též na další námitky žalovaných, včetně údajné dobré víry prvního žalovaného, tj. stěžovatele.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba žalovaní samostatně odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") neshledal důvodnými, a proto rozsudkem ze dne 25. 1. 2017 č. j. 10 Co 839/2015-210 rozsudek okresního soudu potvrdil (s upřesněním identifikačních znaků nemovité věci ve II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že okresní soud vyšel ze správných a dostatečných skutkových zjištění a ztotožnil se s jeho právními závěry (včetně toho, že se s otázkou tvrzené stěžovatelovy dobré víry okresní soud dostatečně vypořádal).
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil argumentem, že spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe; otázku formuloval takto: Nesprávné posouzení otázky nabytí zástavního práva a nemovitostí v dobré víře 3. osobou za situace, kdy protistrana namítající neplatnost zástavní smlouvy byla sama jejím účastníkem a po dobu více jak dvaceti let neučinila jedinou námitku neplatnosti takového úkonu. Dále stěžovatel namítal [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/2015
(N 105/77 SbNU 539)], že jde o porušení práva na spravedlivý proces, když se soud při posuzování otázky nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nezabýval otázkou dobré víry nabyvatele a upozorňoval, že mu není jasné, proč jeho dobrá víra jako třetí osoby není dostatečně chráněna, když na jeho straně stojí přímo zákon a rovněž i vcelku ustálená judikatura Ústavního soudu, která dobrověrného nabyvatele nemovitostí poměrně dlouhou dobu chrání [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 22219/12
(N 61/73 SbNU 163)]. Stěžovatel uzavřel, že napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť soud náležitě neochránil jeho dobrou víru tak, jak dle judikatury i zákona měl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2018 č. j. 21 Cdo 1297/2018-271 dovolání stěžovatele odmítl s tím, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., není z něj patrno od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Přes tento závěr Nejvyšší soud v odůvodnění doplnil, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, protože není v rozporu s dobrými mravy, když se vlastník nemovitostí domáhá vyslovení neplatnosti veřejné dražby, a k tvrzené dobré víře stěžovatele dodal, že bylo prokázáno, že stěžovatel byl o námitkách neplatnosti zástavní smlouvy informován v době před navržením a provedením dražby; tudíž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
5. Stěžovatel, po rekapitulaci vývoje soudního sporu, vylíčil svoje rozhodné námitky vůči soudním rozhodnutím a konstatoval, že mu není jasné, proč jeho dobrá víra není dostatečně chráněna (nebyl účastníkem zástavní smlouvy, vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí). Na podporu svého tvrzení o nutnosti ochrany dobré víry odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 2219/12 a sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU157)].
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise okresního soudu na č. l. 226 až 227) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť neobsahuje údaj o tom, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud se krajský soud odchýlil. K tomu Ústavní soud dodává, že obecné soudy se neodchýlily ani od judikaturních závěrů Ústavního soudu, na které stěžovatel odkazuje [srov.
3. část výroku stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)], neboť posouzení (ne)existence dobré víry stěžovatele je skutkovým zjištěním.
9. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit jeho snahu o ochranu svých majetkových zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 237 o.
s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i nerespektování zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14
).
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v dubnu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor k tomu, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu