Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky REIWAG Facility Services, s. r. o., sídlem Perucká 2542/10, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2025 č. j. 2 Afs 254/2024-30 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2024 č. j. 3 Af 3/2023-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá následující. Stěžovatelka se zabývá mimo jiné poskytováním úklidových služeb. V období dubna a května 2018 měla plnit zakázky pro své odběratele částečně prostřednictvím společností Mörk stav, s. r. o. a Divine FINANCE, s. r. o. (dále jen "dodavatelé"). Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben 2018 ve výši 198 395 Kč a za zdaňovací období květen 2018 ve výši 474 133 Kč. Za obě zdaňovací období zároveň stěžovatelce stanovil penále. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky oba platební výměry potvrdil. Ve shodě se správcem daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění hmotněprávních podmínek pro odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů, neboť neprokázala rozsah přijatých plnění.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatelka podala žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník uvedl dostatečné pochybnosti, přičemž z provedených důkazů (smluv, předávacích protokolů, faktur, provedených bezhotovostních plateb, výslechů svědků) nelze zjistit, zda plnění poskytli dodavatelé a v jakém rozsahu. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, že stěžovatelka neprokázala rozsah přijatých plnění, z nichž uplatnila nárok na odpočet.
4. Námitky stěžovatelky tvoří dva okruhy. V prvním okruhu opakuje námitky, které již uplatnila v řízení o kasační stížnosti. Nesouhlasí s tím, že by rozsah zdanitelných plnění nebyl na daňových dokladech a dalších listinách uveden, a považuje za spornou otázku, do jaké míry má být tento rozsah vymezen. Podle stěžovatelky z žádného ustanovení vnitrostátního ani unijního práva nevyplývá, že by součástí daňového dokladu musela být kalkulace počtu hodin provedených prací či výměry plochy, která byla předmětem úklidových prací. Stěžovatelka stejně jako v kasační stížnosti argumentuje rozsudkem Soudního dvora Evropské Unie (dále jen "SDEU") ze dne 4. 6. 2020 ve věci C-430/19, SC C.F. SRL v A.J.F.P.M. and D.G.R.F.P.C, který řeší podobnou otázku ve prospěch jejího výkladu. Uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu záviselo na výkladu pojmu zdanitelného plnění ve smyslu čl. 226 odst. 6 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice o DPH") a pokud Nejvyšší správní soud v této procesní situaci nepoložil předběžnou otázku, porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce. Stěžovatelka dále argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2024 č. j. 7 Afs 70/2023-37, v němž tento soud akceptoval doklady, jejichž obsah z hlediska míry podrobnosti byl velmi podobný dokladům předloženým stěžovatelkou v nyní posuzované věci.
5. Ve druhém okruhu námitek stěžovatelka namítá, že pokud Nejvyšší správní soud shledal jako důvodnou námitku stěžovatelky, že identitu dodavatelů v daňovém řízení dostatečně prokázala, měl zrušit rozsudek městského soudu i rozhodnutí vedlejšího účastníka.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z hlediska svých pravomoci Ústavní soud nemůže přehodnocovat skutkové a právní závěry rozhodnutí správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě, pokud například nastane extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nic takového se v této věci nestalo.
8. Pokud jde o první okruh námitek, namítá-li stěžovatelka, že rozsah zdanitelných plnění byl dostatečně na daňových dokladech a dalších listinách uveden, zpochybňuje skutková zjištění správních soudů. Ústavní soud však nemá důvod do procesu dokazování správních soudů zasahovat, pokud správní soudy nepřekročí hranici danou zásadou volného hodnocení důkazů. To se ovšem v nyní posuzované věci nestalo. Správní soudy se otázkou prokázání rozsahu zdanitelných plnění podrobně zabývaly. Nejvyšší správní soud objasnil důvody, pro které se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že unesla své prvotní důkazní břemeno tím, že by předložila formálně bezvadné daňové doklady. Uvedení rozsahu plnění je přitom jednou z náležitostí daňového dokladu a tento údaj na nich není. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka spolu s daňovými doklady vystavenými dodavateli předložila s nimi uzavřené smlouvy o dílo. Ty byly zcela obecné a šlo v podstatě o smlouvy rámcové, které neobsahovaly konkrétně vymezené dílo ani jeho rozsah. Ani v písemných objednávkách předložených stěžovatelkou, nebyl rozsah prací nijak vymezen, přičemž na něj ze samotné ceny díla nelze bez dalšího vysvětlení, které nebylo v řízení předloženo, usuzovat.
9. Nejvyšší správní soud dále vysvětlil, že odkaz stěžovatelky na rozsudek SDEU ve věci C-430/19 není přiléhavý, neboť orgány finanční správy po stěžovatelce nepožadovaly prokázat, jakým způsobem její dodavatelé plnění pro ni opatřili či jak dodavatelé své závazky plnili, resp. správce daně ani vedlejší účastník žádné důkazy o subdodávkách po stěžovatelce nepožadovaly. Konkrétně také objasnil, proč není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2024 č. j. 7 Afs 70/2023-37, v němž se vyjadřoval k poměrně atypickému případu (kdy dodavatel vykonával služby přímo v prostorách odběratele, zcela v závislosti na potřebách odběratele a pod jeho nepřetržitým dozorem a kontrolou plnění).
10. K námitce stěžovatelky ohledně nepoložení předběžné otázky SDEU, Ústavní soud jednak uvádí, že stěžovatelka žádný takový návrh v řízení před Nejvyšším správním soudem neuplatnila. Nejvyšší správní soud se nadto v napadeném rozhodnutí podrobně k otázce rozsahu zdanitelného plnění vyjádřil včetně výkladu čl. 226 odst. 6 směrnice o DPH. V této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že jak podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tak podle čl. 226 odst. 6 směrnice o DPH, musí daňový doklad obsahovat též údaj o rozsahu a předmětu zdanitelného plnění. Určení konkrétního rozsahu přijetí zdanitelných plnění je pro nárok na odpočet daně nezbytné, přičemž již samotné neprokázání rozsahu plnění postačuje k neuznání nároku na odpočet daně (bod 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se dostatečného prokázání identity dodavatelů ze strany stěžovatelky, Nejvyšší správní soud objasnil, že přestože shledal závěr městského soudu a potažmo též vedlejšího účastníka v tomto směru za nesprávný, není namístě napadený rozsudek městského soudu rušit, neboť stejně jako rozhodnutí vedlejšího účastníka z hlediska výroku obstojí. Zde je namístě připomenout, že Nejvyšší správní soud podrobně odůvodnil, proč neshledal námitky stěžovatelky směřující proti závěru, že neprokázala rozsah přijatých plnění jako důvodné, přičemž zdůraznil, že samotné neprokázání rozsahu plnění je dostatečným důvodem neuznání nároku na odpočet, který obstojí nezávisle na tom, zda je správný i druhý závěr městského soudu, tj. že stěžovatelka neprokázala přijetí plnění od deklarovaných dodavatelů (body 48 až 55 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu