Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, sídlem třída T. Bati 180, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. června 2016 č. j. 70 Co 177/2016-152 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2016 č. j. 0 P 352/2015-133, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a J. Š., P. Š. a F. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 0 P 352/2015-133 okresní soud schválil dohodu rodičů (tj. stěžovatele a vedlejší účastnice J. Š.) o svěření dětí (tj. P. Š. a F. Š.) do střídavé výchovy rodičů a o jejich povinnostech přispívat na výživu dětí vždy druhému z účastníků dohody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, kromě jiného, že "jsou dány podmínky pro postup soudu podle § 908 v souladu s ust. § 906 a § 907 občanského zákoníku, když rodiče ukončili společné soužití, na úpravě výchovy a výživy nezl. dětí se mimosoudně nedohodli a soudní dohoda je uzavřena v zájmu dětí, neodporuje dobrým mravům a jednoznačně odpovídá kritériím ustanovení § 913 odst. 1 občanského zákoníku, tedy možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům povinného i odůvodněným potřebám dětí". V poučení okresní soud uvedl, že do obou výroků má právo na odvolání opatrovník a do výroku II. mají právo na odvolání oba rodiče.
3. I přes poučení o (ne)možnosti odvolat se proti rozsudku okresního soudu, stěžovatel podal odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 14. 6. 2016 č. j. 70 Co 177/2016-152 odmítl a zdůraznil, že mu právo podat odvolání proti výroku I. nepřísluší.
4. Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2016 holograficky sepsané obsáhlé podání, které nesplňovalo náležitosti předepsané pro ústavní stížnost. Na základě výzvy k odstranění vad předložil stručnou ústavní stížnost jeho právní zástupce, jenž v ní zrekapituloval průběh řízení a vyjádřil přesvědčení o porušení práva na soudní ochranu (bod 1.). Poté konkretizoval stěžovatelovy námitky vůči napadeným rozhodnutím založené na tvrzení o existenci jeho obavy, že soud nerozhodne o svěření dětí do střídavé péče, a proto se bránil proti výši jeho příspěvku na výživu nezletilých dětí u jednání pouze ústní formou. U okresního soudu údajně nesouhlasil s dohodou rodičů o svěření do střídavé péče z důvodu diametrálně odlišné výše příspěvku na výživu nezletilých a navrhl, aby Ústavní soud nahlédl do spisu okresního soudu a zjistil, zdali má stěžovatel pravdu. Připomenul, že soud nevzal v potaz hodinovou mzdu rodičů a že z přehledu příjmů vyplývá, že je trestán za to, že hodně pracuje.
5. Dne 15. 11. 2016 doručil stěžovatel podání, které označil jako "oprava a doplnění věci ...". Vzhledem k tomu, že toto podání učinil sám, nikoliv prostřednictvím právního zástupce, Ústavní soud k němu nemohl přihlédnout.
6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná též proto, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a po zjištění, že ve stěžovatelově věci nedošlo k tvrzenému zásahu do jeho práva na soudní ochranu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výši výživného na jeho nezletilé děti, které bylo určeno podle dohody rodičů schválené soudem. Údajně s dohodou souhlasil v obavě, že by soud nerozhodl o svěření dětí do střídavé péče, a že se výši jeho vyživovací povinnosti bránil u jednání pouze ústní formou. Ze záhlaví rozsudku okresního soudu vyplývá, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, který mu byl nepochybně schopen poskytnout kvalifikovanou právní pomoc, jejíž součástí bylo objasnění povahy uzavřené dohody rodičů (na rozdíl od autoritativního rozhodnutí soudu), její závaznosti a nemožnosti podat proti výroku o schválení dohody opravný prostředek.
V rámci právní pomoci mohla být poskytnuta též informace, že úprava výkonu rodičovské odpovědnosti i úprava výživného je determinována zásadou cum clausula rebus sic stantibus (§ 909 občanského zákoníku); je tedy na stěžovateli, aby respektoval účinky uzavřené dohody a využil případnou změnu poměrů k návrhu na úpravu odlišnou od schválené dohody.
10. Ústavní soud ještě poukazuje na jistá pochybení právního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti. Kvalifikovanému právnímu zástupci muselo být po seznámení se s věcí evidentní, že ústavní stížnost nemůže být úspěšná, adekvátní kroky však nebyly učiněny. Navíc, jeho podání obsahuje nepřesnosti, např. v neúplném označení krajského soudu a zejména rozpor mezi obsahem a samotným petitem (v textu ústavní stížnosti napadá usnesení krajského soudu a výrok I. rozsudku okresního soudu, v petitu ústavní stížnosti žádá zrušení jen výroku I. rozsudku okresního soudu), který Ústavní soud odstranil interpretací ve prospěch stěžovatele (v opačném případě by odmítl ústavní stížnost pro opožděnost).
11. Vzhledem k závěru o zjevné neopodstatněnosti (bod 8.), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu