Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Fáry a Mgr. Bc. Hany Fárové, zastoupených Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2 ? Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 2082/2020-185 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. 21 Co 248/2019-148, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Jak vyplývá z argumentace v ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatelům byla rozsudkem Okresního soudu v Benešově (druhým ve věci) ze dne 27. 8. 2019 č. j. 12 C 117/2018-108 uložena povinnost přemístit oplocení jejich pozemku parcela č.X1 v katastrálním území H. zapsaného na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Benešov, zasahující do pozemku parcely č. X3 ve stejném katastrálním území a zapsaného na LV č. X4 ve vlastnictví žalobců, a to podle vytyčovacího náčrtu Ing. Michala Jarůška číslo 404-63/2016 ze dne 16. 5. 2016. Okresní soud výrokem II. uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 602 Kč k rukám jejich zástupce.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. 21 Co 248/2019-148, k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelům uložil nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady řízení ve výši 8 428 Kč k rukám jejich zástupce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 22 Cdo 2082/2020-185, zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Následně se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností.
4. Stěžovatelé mají za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Toto porušení konkrétně spatřují v otázce posouzení splnění povinnosti tvrzení a označení důkazů ke splnění důkazní povinnosti. Po poučení okresním soudem dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu při prvním jednání, stěžovatelé okresnímu soudu zaslali listiny prokazující, že oplocení bylo vybudováno na jejich pozemku, kde stála stodola a byla v jejich vlastnictví od roku 1978. Tyto důkazy okresní soud sice provedl, ale dle stěžovatelů se s nimi vůbec nevypořádal. Okresní soud porušil práva stěžovatelů tím, že jim nesdělil, že nepovažuje na základě předložených listinných důkazů tvrzení o užívání sporné části pozemku s oplocením za prokázané dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu a stěžovatelům uložil povinnost přemístit oplocení pozemku. Krajský soud a dovolací soud vady předchozího řízení nenapravily, vytkly stěžovatelům nedostatečná skutková tvrzení, a to, že včas neuplatnili námitku vydržení vlastnického práva.
5. Stěžovatelé považují za zásah do svého ústavně chráněného vlastnického práva postup soudů, které jim uložily přemístit plot, aniž přihlédly k nesporné skutečnosti, že užívají pozemek 33 let. Stěžovatelé připustili, že vytyčovacím náčrtem byla vytyčena hranice pozemků tak, jak ji eviduje katastr nemovitostí, ale namítali, že tato nesouhlasí s reálným umístěním plotu. Obecné soudy dle jejich přesvědčení v citlivé otázce sousedských práv ignorují skutkovou verzi stěžovatelů, důkazy hodnotí v rozporu se zásadami logiky a odmítají přijmout závěry, které z nich jasně plynou. Také namítají, že rozhodnutí obecných soudů je pro stěžovatele překvapivé a porušuje právo na spravedlivý proces, argumentují rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1241/12 a navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto nevykonává funkci dalšího instančního přezkumu.
9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda ho lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
10. Ústavní soud přistoupil k posouzení námitky stěžovatelů, že byla porušena procesní pravidla v civilním řízení.
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že řízení, ve kterém byla věc projednávána, je tzv. řízením sporným. Pro takové řízení platí zásada dispoziční a projednací, což znamená, že je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 občanského soudního řádu). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Protože v tzv. sporném řízení dopadají povinnost tvrzení a důkazní povinnost (a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno) na strany sporu odlišně, jsou povinnost tvrzení a důkazní povinnost také určující pro vymezení, vůči které ze stran sporu a o čem nastává tzv. koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu. Koncentrace řízení se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů.
12. K procesu dokazování Ústavní soud uvádí, že i když má původ v hmotném právu, je důkazní povinnost (a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno) procesními povinnostmi a procesní povahy jsou nepochybně také povinnosti účastníků uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání dříve, než nastanou účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly dostatečné množství důkazů, kterými bylo prokázáno, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. X3 v k. ú. a obci H. Žalobci tvrdili, že stěžovatelé, kteří jsou vlastníky sousedního pozemku parc. č. X1 v k. ú. a obci H., zasahují do jejich vlastnického práva, neboť užívají část jejich pozemku a mají na něm umístěno oplocení. Své vlastnické právo, jakož i vlastnické právo stěžovatelů k sousednímu pozemku, prokázali výpisem z katastru nemovitostí. To, že stěžovatelé zasahují do jejich vlastnického práva, pak prokazovali vytyčovacím náčrtem Ing. Michala Jarůška č. 404-63/2016, kterým byl určen průběh hranice mezi oběma pozemky a byl proveden na podkladě digitalizované katastrální mapy dle katastru nemovitostí. Žalobci tak splnili své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Tvrzení stěžovatelů o vydržení sporné části pozemku bylo nedostačující, a proto byli okresním soudem poučeni podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu o nutnosti doplnit tvrzení rozhodující pro posouzení případného vydržení a dále podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu o nutnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Byli poučeni podle § 118b občanského soudního řádu o koncentraci řízení a byla jim poskytnuta lhůta 15 dnů pro doplnění tvrzení a označení důkazů.
14. Koncentrační důsledky vymezuje § 118b občanského soudního řádu skončením prvního jednání (resp. dodatečně stanovenou lhůtou). Poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, účastníci (nejde-li o zákonem stanovené výjimky) nemohou uvádět takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Stěžovatelé svá tvrzení o okolnostech vydržení a vydržecí době ani o jejich dobré víře ve stanovené lhůtě přes poučení okresním soudem nedoplnili. Nesplnili tak v koncentrační lhůtě své břemeno tvrzení o tom, že spornou část pozemku žalobců vydrželi. Stěžovatelé sice zaslali ve stanovené lhůtě okresnímu soudu určité listiny, avšak bez doplněného tvrzení. Přitom účastník řízení musí nejprve rozhodné skutečnosti tvrdit a teprve poté prokazovat. Soud sám nemůže z předložených důkazů vyhledávat chybějící tvrzení. Proto okresní soud uzavřel, že stěžovatelé neunesli své břemeno tvrzení, tím spíše pak břemeno důkazní k tomu, že spornou část pozemku vydrželi.
15. Z obsahu napadených rozhodnutí ústavní stížností vyplynulo, že ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti stěžovatelů částečně došlo až v rámci podaného odvolání, ale krajský soud s ohledem na § 118b a § 205a občanského soudního řádu nemohl přihlédnout k nově tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům teprve v stěžovateli podaném odvolání. Z výše uvedených důvodů proto krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil.
16. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovateli podané dovolání a zamítl pro nedůvodnost i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelé totiž v dovolání skutečně řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, což je však jeho obligatorní náležitostí [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb., nebo nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247) či usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, neboť stěžovatelé polemizují s procesním postupem odvolacího soudu. V postupu a závěru Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci proto Ústavní soud nespatřuje žádná pochybení, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity.
17. Dle názoru Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, argumentaci stěžovatelů nálezem Ústavního soudu neshledal případnou, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu