Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhod dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Prokešem, advokátem AK se sídlem Moskevská 1895/5, 405 02 Děčín 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 41 T 62/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 1 To 448/2008 takto: Soudce zpravodaj Vladimír Kůrka je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III.ÚS 3330/09
.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. prosince 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že ústavně právní argumentace zahrnuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 8 Tdo 976/2009. Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena třetímu senátu a jako soudce zpravodaj byl určen Vladimír Kůrka.
Přípisem ze dne 7. 1. 2010 soudce Vladimír Kůrka předložil IV. senátu k úvaze rozhodnutí o jeho vyloučení, resp. nevyloučení, z projednání a rozhodnutí předmětné věci, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností bylo vydáno v senátě, jemuž předsedala jeho manželka V. K. Soudce Kůrka konstatoval, že tato okolnost je zřejmě objektivně způsobilá vyvolat - vnější - pochybnosti o jeho nepodjatosti, i když z hlediska subjektivního se nedomnívá, že by v předmětné věci nedokázal být nestranným.
Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, mimo jiné, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý, přičemž toto své prohlášení odůvodní.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález ve věci I. ÚS 167/94, Sb. n. u. sv. 6, str. 429). Ústavní soud také poznamenal, že rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, což znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález sp. zn. II.
ÚS 105/01 , Sb. n. u., sv. 23, str. 11 sp. zn. I. ÚS 371/04 , tamtéž sv. 34, str. 255). Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považuje Ústavní soud za validní kriterium tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (srov. věc Chmelíř proti České republice).
V projednávané věci stěžovatel žádnou námitku proti soudci zpravodaji neuplatnil. Čtvrtý senát však vzal v úvahu skutečnost, že předmětem ústavněprávního přezkumu bude i usnesení, které vydal senát, jehož členkou je manželka soudce zpravodaje, a po zvážení blízkosti a intenzity rodinných a osobních vztahů dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudce Vladimíra Kůrky z projednávání a rozhodování věci jsou splněny. Procedura vyloučení soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu.
Při posuzování, zda je dán i objektivní aspekt pochybností o jeho nestrannosti, může mít význam i pouhé zdání v tomto směru (např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, § 42 - 44 a nález Ústavního soudu III.
ÚS 441/03 ze dne 12. 1. 2005).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti byly v daném případě splněny podmínky vyloučení soudce Vladimíra Kůrky z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti, a proto čtvrtý senát rozhodl podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 14. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.
Ústavní soud zároveň připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto.
Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str.
340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ,
III. ÚS 2461/07 ,
III. ÚS 2601/07 ,
III. ÚS 939/09 , dostupná v internetové databázi NALUS).
S ohledem na výše uvedené je v projednávané věci třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Ústavní soud byl tudíž nucen na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo bezesporu dojít dříve, než ve věci rozhodoval dovolací soud (16. 9. 2009), zatímco projednávaná ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 21. 12. 2009.
Lze shrnout, že pokud se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, měl v petitu ústavní stížnosti výslovně napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena. Jestliže stěžovatel výslovně nenapadl rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavnímu soudu nezbývá, než běh lhůty pro podání ústavní stížnosti odvodit od okamžiku doručení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. června 2010
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj