Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prof. Ing. Ignáce Hozy, CSc., zastoupeného JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 98/2021-22, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 8 A 170/2017-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 (poznámka ÚS: správně se jedná o právo na soudní ochranu) a právo na projednání věci v přítomnosti účastníků soudního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; obě citovaná práva přitom dle něj zaručuje též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2010 rozhodnutím prezidenta republiky (dále jen jako "žalovaný") odvolán z funkce rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V roce 2013 se stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného bránil správní žalobou, kterou však Městský správní soud odmítl jako opožděnou, neboť byla podána více než tři roky po uplynutí zákonné lhůty k jejímu podání. Toto rozhodnutí správního soudu obstálo v následném přezkumu provedeném Nejvyšším správním soudem a následná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 13/17
(všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. V říjnu 2017 stěžovatel podal u Městského soudu v Praze v nyní přezkoumávaném řízení další žalobu domáhající se zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítal zejména, že mu rozhodnutí žalovaného nebylo nikdy řádně doručeno, díky čemuž nemohla a nemůže být jeho žaloba proti citovanému rozhodnutí podána opožděně. K osvědčení svého tvrzení navrhoval provedení důkazů (mj. písmoznalecký posudek, který by prokázal údajnou nepravost podpisu stěžovatele na dokumentu potvrzujícím převzetí rozhodnutí žalovaného), a požadoval nařízení jednání ve věci.
Městský soud v Praze však nyní napadeným usnesením žalobu znovu odmítl jako opožděnou, přičemž nařízení jednání či zpracování znaleckého posudku považoval za neúčelné. Kasační stížnost stěžovatele následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V podrobném odůvodnění se plně ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením nalézacího soudu. Ten nepochybil ani v tom, že přes požadavek stěžovatele ve věci rozhodl bez jednání. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i názorem doktríny totiž není nutné uskutečňovat jednání v případech, kdy soud nerozhoduje o věci samé, ale například žalobu odmítá, jak se tomu stalo právě v tomto případě.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s v záhlaví uvedenými rozhodnutími správních soudů nesouhlasí. Jeho základní námitka směřuje proti nenařízení jednání nalézacím soudem. Cituje stručné teze z několika rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a s odkazem na ně dochází k závěru, že s výjimkou mimořádných okolností čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vždy zaručuje účastníkům soudního řízení právo na projednání věci ve veřejnosti přístupném jednání.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze a ani poté Nejvyšší správní soud neporušily základní práva stěžovatele.
9. Argumentace stěžovatele, že soud musí v každém řízení nařídit veřejné jednání, v obecné rovině neobstojí. Jak již dostatečně vysvětlil Nejvyšší správní soud, dané platí pouze tehdy, hodlá-li soud v řízení rozhodnout ve věci samé. Bylo by totiž absurdní trvat na nařízení jednání ve všech případech, typicky i pokud je žaloba odmítána z formálních důvodů typu neodstranění vad podání či zmeškání lhůty, tzn. pro nesplnění podmínek řízení. Smyslem veřejného jednání soudu je totiž především provádění dokazování ohledně relevantních skutkových okolností rozhodované věci a nedává proto žádný rozumný smysl provádět dokazování v těch případech, kdy nejsou splněny podmínky řízení a soud se proto k meritornímu rozhodování vůbec nedostane.
Ani stěžovatelem odkazovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva nedovozuje opak, neboť ústní jednání považuje za nezbytné jen tehdy, jestliže soudy "řeší významné právní či skutkové otázky" či "ke správnému zjištění skutkového stavu" (srov. citace z rozhodnutí Fischer proti Rakousku a Malhous proti České republice přímo uváděné stěžovatelem). Nic podobného však soudy při odmítnutí žaloby pro opožděnost nečiní.
10. Pozice stěžovatele je ostatně značně specifická rovněž v konkrétní rovině, neboť jde o jeho druhý pokus napadnout stejné rozhodnutí žalovaného, přičemž opožděnou byla shledána již žaloba podaná jako první. Jelikož v původním řízení stěžovatel neplatné doručení rozhodnutí o odvolání z pozice děkana vůbec nenamítal, ačkoliv by daná skutečnost zřejmě mohla sehrát určitou roli, nelze jeho aktuální snahu uplatnit tento důvod vnímat jinak než jako účelovou. V neposlední řadě Ústavní soud nepřehlédl, že řádnost doručení rozhodnutí o odvolání stěžovateli osvědčuje řada v původním řízení prokázaných nezpochybnitelných skutečností.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že neshledal žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu