Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Karla Blanáře, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem Advokátní kancelář Šikola a partneři, s. r. o. se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. srpna 2015 č. j. 26 Cdo 255/2015-383 za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 309/2004, se žalobce - město Břeclav žalobou po stěžovateli domáhalo zaplacení částky 348 872,- Kč s příslušenstvím jako nájemného za užívání nebytových prostor podle smlouvy o nájmu uzavřené mezi účastníky řízení s účinností ode dne 2. 1. 2002. Žalovaný v řízení namítal absolutní neplanost předmětné nájemní smlouvy; pronajaté nebytové prostory prý nebyly stavebně určeny a zkolaudovány k účelu, pro který byly pronajaty, prostory prý mu byly předány ve stavu nezpůsobilém k jejich užívání podle nájemní smlouvy a vykazovaly vady.
Současně se žalovaný po žalobci domáhal vzájemným návrhem zaplacení částky 1.304.532,15 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nemožnost užívání nebytových prostor ke stanovenému účelu. Následně žalovaný vzájemný návrh ve výši 445 916,- Kč s příslušenstvím vzal zpět.
Okresní soud v Břeclavi žalobě žalobce vyhověl, řízení o částce 445 916,- Kč s příslušenstvím zastavil a ve zbytku zamítl i vzájemný návrh stěžovatele. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva obsahovala podstatné náležitosti stanovené v ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku, přičemž účel nájmu - prodej zemědělských a potravinářských výrobků - nebyl v rozporu se stavebně technickým určením nebytových prostor (Tržnice). Stavebně technický stav nebytových prostor rovněž nevylučoval jejich užívání ke stanovenému účelu. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2014 č. j. 14 Co 123/2012-344.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. srpna 2015 č. j. 26 Cdo 255/2015-383 odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm, podle jeho názoru, schází náležité vylíčení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.); tuto vadu včas dovolatel neodstranil, přičemž k doplnění dovolání pro uplynutí dovolací lhůty nemohl dovolací soud přihlédnout.
Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolatel v dovolání nevymezil tu otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž neuvedl, kterou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu má v daném případě na mysli. Jestliže dovolatel v dovolání vyjadřuje jen nesouhlas s právními závěry obecných soudů, resp. s těmito závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu a tento nesouhlas buduje na vlastním (odlišném) skutkovém základě projednávané věci, uplatnil v dovolání nezpůsobilý dovolací důvod.
Dovolatel označil za nesprávný názor odvolacího soudu a rozhodovací praxi dovolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva se řídí § 663 a násl. o. z., a nikoli zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Odvolacímu soudu dovolatel prý dále vytýkal, že se nezabýval tím, zda je kolaudační rozhodnutí na předmětné nebytové prostory pravomocné a vykonatelné a zdůraznil, že pronajaty nebyly veškeré prostory objektu, jak uvedly obecné soudy, ale jen některé nebytové prostory.
Jestliže dovolatel v dovolání přímo citoval rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 20 Cdo 1145/99, 26 Cdo 4268/2009 a 3 Cdon 109/1996), splnil i další část předpokladů přípustnosti svého dovolání. Ze všech těchto důvodů a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 považuje stěžovatel předmětné usnesení dovolacího soudu za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces.
Těžištěm námitek stěžovatele je pouhá polemika se závěrem dovolacího soudu o nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud v postupu dovolacího soudu žádné protiústavní deficity neshledal.
Při rozhodování dovolacího soudu o přípustnosti dovolání musí Nejvyšší soud respektovat rámec vymezený příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, upravujícími tento mimořádný opravný prostředek i formální náležitosti rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) Jinak řečeno, rozhodnutí o podaném dovolání musí obsahovat jak důvody, které vedly (v daném případě) k odmítnutí dovolání, tak i uvedení důvodu obsaženého v ustanovení § 237 až 238a o. s. ř. Při rozhodování o podaném mimořádném opravném prostředku dovolací soud výše uvedeným zásadám dostál.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že toto jeho právo je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, resp. v řízení zůstává soud nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich činností. Tato maxima jsou prolomena pouze tehdy, pokud by rozhodující orgány na úkor účastníků řízení vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR). V posuzované věci však k takovému pochybení nedošlo.
Na závěr lze jen konstatovat, že v projednávané věci sice stěžovatel zpochybnil právní závěry odvolacího soudu, činil tak však na základě vlastních skutkových závěrů, které se skutkovými zjištěními obecných soudů nejsou souladné. Stěžovatel tak ve skutečnosti zpochybnil skutkový základ sporu, nikoli nesprávné právní posouzení předmětné věci.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu