Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MADE GROUP, a. s., sídlem Dlouhá 614/10, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Mánesova 752/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2021 sp. zn. 20 Co 244/2021 a výroku II. usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 30. srpna 2021 č. j. 098 EX 03868/13-122, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, jako účastníků řízení, a Ivana Dvořáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "soudní exekutor"), usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. 098 EX 03868/13-122 vyhověl zcela návrhu stěžovatelky (oprávněné) a výrokem I. zastavil exekuční řízení vedené na majetek vedlejšího účastníka řízení (povinného) pro vymožení částky ve výši 13 866 Kč. Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady řízení ve výši 4 235 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky, které směřovalo toliko proti výroku II. o nákladech soudního exekutora, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 10. 2021 sp. zn. 20 Co 244/2021 usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud sice přitakal stěžovatelce, že usnesení soudního exekutora neobsahovalo důvod zastavení exekuce, nicméně z obsahu spisu bylo možno dovodit, že se exekuce zastavuje podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že výrok o zastavení exekuce nebyl žádným z účastníků řízení napaden, nabyl právní moci a krajský soud jím byl vázán. Pakliže stěžovatelka navrhla zastavení exekuce bez uvedení důvodu [§ 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], z procesního hlediska zavinila, že exekuce byla zastavena, takže je podle § 89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor žádné plnění nevymohl, je třeba vycházet z toho, že podle § 13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001, o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), požadoval pouze náhradu hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a dále DPH ve výši 735 Kč, tedy celkem 4 235 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že soudní exekutor v průběhu osmileté exekuce nevymohl ničeho a jeho usnesení o nákladech exekuce je z důvodu absence jakéhokoliv odůvodnění nepřezkoumatelné. Soudní exekutor tak postupoval v rozporu s § 169 o. s. ř., přičemž žádná výjimka podle § 169 odst. 2 o. s. ř. se na odůvodnění jeho rozhodnutí neuplatní. Co se týče povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí, poukazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu [příkladmo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3038/20 nebo nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Postup krajského soudu, který odůvodnění o nákladech exekuce sám doplnil, čímž měl zjednat nápravu pochybení soudního exekutora, považuje za nesprávný, neboť byl zákonem nepředvídaný a tedy svévolný.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o nákladech řízení (v nyní posuzované věci jde o náklady soudního exekutora). V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů, resp. v tomto případě i soudního exekutora. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, které je stěžovatelka povinna hradit soudnímu exekutorovi jsou v bagatelní výši (dosahují výše 4 235 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.
V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28.
1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13 ).
9. Jakkoliv by bylo možno připustit nedostatky v odůvodnění zejména v případě usnesení soudního exekutora, není takové pochybení s ohledem na výše zmiňovanou bagatelnost a skutečnost, že jde "jen" o náklady řízení, schopno přimět Ústavní soud k tomu, aby musel ve stávající věci zasahovat. Stěžovatelka nadto, kromě výše zmiňovaného porušení práva na soudní ochranu, žádnou újmu na svých ústavně zaručených právech netvrdila. Rovněž nelze přehlédnout, že krajský soud se stěžovatelce snažil objasnit, z čeho soudní exekutor při stanovení výše nákladů řízení vycházel.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu