Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Ulipa, zastoupeného Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem, sídlem Pražská 530/21, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2024 č. j. 6 As 314/2023-38, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2023 č. j. 54 A 68/2022-36, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 1. 6. 2022 č. j. 066113/2022/KUSK a usnesení Městského úřadu Klecany ze dne 21. 10. 2021 č. j. 10180/2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského úřadu Klecany jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Správní orgány zahájily se stěžovatelem řízení o nařízení odstranění staveb - dvou rozestavěných chat. Stěžovatel v návaznosti na to podal již druhou žádost o dodatečné povolení těchto staveb.
2. Městský úřad Klecany řízení o dodatečném povolení staveb zastavil podle § 110 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb. Podle tohoto ustanovení platilo, že pokud k žádosti není připojena projektová dokumentace nebo pokud není zpracována oprávněnou osobou, stavební úřad "žádost neprojednává a řízení zastaví". Stěžovatel podle městského úřadu k žádosti připojil pouze tzv. pasporty staveb, tedy jejich zjednodušenou dokumentaci, a nikoliv projektovou dokumentaci zpracovanou oprávněnou osobou, a proto bylo nutné řízení o žádosti zastavit. Krajský úřad Středočeského kraje zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil usnesení městského úřadu, s jehož závěry se ztotožnil.
3. Krajský soud v Praze zamítl správní žalobu, kterou stěžovatel proti uvedeným rozhodnutím podal. Nejvyšší správní soud pak zamítl navazující kasační stížnost stěžovatele.
4. Část stěžovatelových námitek se podle Nejvyššího správního soudu míjela s předmětem řízení. Námitka, že řízení o odstranění staveb mělo být přerušeno, se totiž netýká řízení o dodatečném povolební staveb, ale právě řízení o jejich odstranění. Námitka, že dotčené stavby vůbec nevyžadují stavební povolení, se vztahuje rovněž k řízení o odstranění stavby. Uplatněním této námitky v řízení o dodatečném povolení těchto staveb se stěžovatel fakticky domáhá pouze jiného důvodu pro zastavení tohoto řízení, tedy nepřípustně zpochybňuje jen odůvodnění správního rozhodnutí, ale nikoliv výrok.
5. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že podle jedné jeho judikaturní linie lze o dodatečné povolení stavby požádat pouze v propadné lhůtě 30 dnů od zahájení řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 2 stavebního zákona. Stěžovatel ale podal žádost až po uplynutí této lhůty, takže řízení o ní by i podle této judikaturní větve muselo být zastaveno, pouze by se tak stalo z jiného důvodu. Podle druhé judikaturní linie je uvedená lhůta toliko pořádková. Stěžovatel tedy mohl žádost podat i po jejím uplynutí. Jelikož ale k žádosti nedoložil řádnou projektovou dokumentaci, na což měl více než jeden rok, bylo nutné řízení o žádosti zastavit. Správní orgán nebyl povinen stěžovatele vyzývat k doplnění řádné projektové dokumentace, neboť zákonodárce s účinností od 1. 1. 2018 novelizoval § 110 odst. 4 stavebního zákona tak, že výslovně stanovil, že žádost, k níž není připojena projektová dokumentace zpracovaná oprávněnou osobou, se "neprojednává". Z toho plyne, že se nevyzývá ani k odstranění vad a že se neuplatní dřívější judikatura, podle níž taková výzva byla nutná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
7. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné a nedostatečně reagují na jeho námitky. Dále stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká nevypořádání námitky, že stavby vůbec nevyžadují stavební povolení. Podle stěžovatele je v řízení o dodatečném povolení staveb tato otázka "klíčová", protože pokud by stavby "povolení nevyžadovaly, řízení o jejich dodatečné povolení je nedůvodné, jelikož nemůže splnit svůj účel". Následně stěžovatel uvádí, proč podle jeho názoru stavby nevyžadují stavební povolení. Nejvyššímu správního soudu rovněž vytýká, že se odmítl zabývat námitkou, že řízení o odstranění stavby mělo být přerušeno. Kdyby k jeho přerušení došlo, mohl stěžovatel soustředit své kapacity právě na řízení o dodatečném povolení staveb.
8. Konečně se podle stěžovatele v rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje na "změnu judikatury". Tuto změnu však stěžovatel nemohl znát před zahájením soudního řízení a nebyl na ni upozorněn ani v jeho průběhu, a proto je daný závěr Nejvyššího správního soudu pro stěžovatele překvapivý.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
10. Nejvyšší správní soud se vypořádal s námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich závažnosti, jak to vyžadují požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces (nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015, bod 37 a tam citovaná judikatura). V rozhodnutí je srozumitelně vysvětleno, že řízení o dodatečném povolení stavby muselo být zastaveno v každém případě. Podle první judikaturní linie stěžovatel zmeškal lhůtu k podání žádosti, která je propadná, takže řízení muselo být zastaveno. Podle druhé judikaturní linie sice stěžovatel mohl podat žádost i po uplynutí této lhůty, která je jen pořádková, avšak řízení muselo být zastaveno kvůli tomu, že stěžovatel k žádosti nepřipojil řádnou projektovou dokumentaci. Ústavní soud konstatuje, že řešení tvrzeného judikaturního rozporu uvedených dvou linií nemohlo mít vliv na posouzení případu, a věc tak nebylo třeba předkládat rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
11. Nejvyšší správní soud též dostatečně vysvětlil, že správní orgán při přijetí druhého výkladu nebyl povinen stěžovatele vyzývat k doložení řádné projektové dokumentace, neboť zákonodárce výslovně stanovil, že žádost bez takové dokumentace se vůbec "neprojednává" (§ 110 odst. 4 stavebního zákona ve znění zákona č. 225/2017 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2018). V posuzované věci tento výklad nevybočuje z ústavních mezí. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud, stěžovatel totiž měl fakticky nejméně rok k obstarání si a doložení řádné dokumentace (bod 29 jeho rozsudku).
V této věci dále nedošlo ke změně judikatury, jak stěžovatel tvrdí, nýbrž ke změně právní úpravy, kvůli které podle Nejvyššího správního soudu přestala být dřívější judikatura použitelná. Že na věc dopadá § 110 odst. 4 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018, bylo zřejmé již z rozhodnutí městského úřadu, který ustanovení v tomto znění aplikoval, takže pro stěžovatele nemohlo být překvapivé, že se Nejvyšší správní soud věnoval výkladu tohoto ustanovení.
12. Námitka stěžovatele, že stavby vůbec nepotřebují stavební povolení, není ani z ústavního pohledu relevantní pro posuzovanou věc. Jak totiž výslovně připouští stěžovatel, kdyby stavby nepotřebovaly stavební povolení, řízení o jejich dodatečném povolení by bylo "nedůvodné". Z toho ovšem plyne, že zastavení tohoto řízení nemohlo porušit stěžovatelova základní práva. Námitku, že stavby nepotřebují stavební povolení, tedy stěžovatel musí vznést v řízení o odstranění stavby. Konečně námitka, že řízení o odstranění staveb mělo být přerušeno, se netýká řízení o dodatečném povolení stavby a nijak nezpochybňuje ústavnost zastavení tohoto řízení. Lze tedy shrnout, že námitky stěžovatele proti zastavení řízení o dodatečném povolení stavby nejsou ani z ústavního pohledu opodstatněné.
13. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu