Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. B., právně zastoupeného Mgr. Václavem Slukou, advokátem AK se sídlem Koněvova 128/1715, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 2 Az 14/2009-19 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2010 č. j. 2 Azs 34/2010-42, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 2. října 2009 č. j. OAM-549/VL-18-08-2009 byla podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Uvedené rozhodnutí správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 2 Az 14/2009-19 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR zamítnuta. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2010 č. j. 2 Azs 34/2010-42 byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta pro nepřijatelnost.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, který se odmítl zabývat kasační stížností stěžovatele meritorně, čímž prý došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl podle ust. § 104a s. ř. s. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů.
Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec ust. § 104a odst. 3 s. ř. s. i odůvodnil. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout.
Uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení; nic takového však Ústavní soud nezjistil. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku.
Ke stejnému závěru dospěl z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i Evropský soud pro lidská práva, který ve věci Delcourt proti Belgii potvrdil, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle článku 36 odst. 2 Listiny.
Nad rámec řečeného Ústavní soud uvádí, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové; ani Listina základních práv a svobod, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 553/06
, viz též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 532/02
). Ústavní soud obecně nevylučuje možnost přezkumu a případné kasace rozhodnutí o neudělení azylu z pohledu jiných ustanovení chránících základní lidská práva a svobody, zejména tehdy, pokud by orgány veřejné moci interpretovaly a aplikovaly příslušné podústavní normy ústavně nekonformním způsobem, resp. pokud by jejich postup představoval vybočení z kautel hlavy páté Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 224/98
). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v žádném stadiu azylového řízení včetně přezkumného řízení nebyl zastoupen advokátem, přičemž "mu nikdo ani nenabídl, že mu může být advokát ustanoven".
V souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ministerstvo bez zbytečného odkladu písemně vyzve cizince k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany; ve výzvě určí místo a lhůtu k podání této žádosti. Ve výzvě ministerstvo cizince písemně poučí v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět, o právech a povinnostech žadatele o udělení mezinárodní ochrany a právu kdykoliv se obrátit se žádostí o pomoc na fyzickou nebo právnickou osobu zabývající se poskytováním právní pomoci či ochranou zájmů uprchlíků a na Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky. Nelze-li poučení uvést ve výzvě, poučí ministerstvo písemně žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přiměřené lhůtě, nejpozději však do 15 dnů od prohlášení o mezinárodní ochraně.
Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel v předchozím řízení, tedy především před Městským soudem v Praze námitku, že se mu ze strany správního orgánu nedostalo náležitého poučení ohledně právní pomoci, uplatnil (přičemž ani nenamítá, že ji u soudu uplatnil) a vznáší ji poprvé až v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na uvedené se Ústavní soud touto námitkou pro její nepřípustnost nemohl zabývat.
Pokud jde o řízení před soudem, v ust. § 35 odst. 8 s. ř. s. se uvádí, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát. Bylo tedy na stěžovateli, aby před městským soudem návrh na ustanovení právního zástupce vznesl. Ze spisového materiálu vyplývá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem, ve kterém je zastoupení advokátem povinné (ust. § 105 odst. 2 s. ř. s.), stěžovatel advokátem zastoupen byl.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by stěžovatel Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. ledna 1995
sp. zn. IV. ÚS 209/94
, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu