Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2009 sp. zn. 1 T 7/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2012, brojí navrhovatel proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž měl být porušen - v jeho trestní věci - princi rovnosti účastníků řízení před soudem; navrhovatel se přitom nemůže smířit s trestem sedmi let odnětí svobody za trestný čin, který údajně nespáchal. Ústavní stížnost podal navrhovatel bez právního zastoupení advokátem; uvádí, že mu žádný advokát nebyl ustanoven, určen ani doporučen. Ze své úřední činnosti Ústavní soudu zjistil, že navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž podal v mezidobí řádný i mimořádný opravný prostředek. Navrhovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto již usnesením ze dne 22. 4. 2010 ve věci sp. zn. 6 Tdo 380/2010.
Zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tak zjevně navrhovateli již marně uplynula, a proto nemělo v dané věci smysl jej vyzývat k odstranění vad podání, jež musí být Ústavním soudem nevyhnutelně odmítnuto.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh navrhovatele odmítnout.
Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se - nadto - podává, že ústavní stížnost vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, pakliže by z řízení o ústavní stížnosti byla právě rozhodnutí o opravných prostředcích, včetně mimořádných vyňata; tím by totiž - podle jeho názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01 ,
,
,
I. ÚS 161/03 ,
I. ÚS 230/03 ,
I. ÚS 649/04 ,
,
II. ÚS 78/05 ,
III. ÚS 323/05 a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nebylo-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, případně i dovolacího, jež byla v dané věci vydána, ústavní stížnost trpí právě vyloženým deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. února 2012
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj