Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl dne 12. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Anny Krutilové a Josefa Krutila, oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II 32/117, adresa pro doručování Kroměříž, Tovačovského 3161, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2013 č. j. 33 Cdo 1416/2013-149, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci se v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 61/2010 domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitostí, které darovali žalované Magdě Hýžové, jelikož měli za to, že darovací vztah mezi nimi a žalovanou zanikl. Rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 12. 2011 č. j. 8 C 61/2010-83 byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") ze dne 3. 10. 2012 č. j. 59 Co 277/2012-122 byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Dne 28. 11. 2013 usnesením č. j. 33 Cdo 1416/2013-149 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
Stěžovatelé shrnuli právní a skutkový stav jejich věci a polemizovali s právním posouzením přípustnosti jejich dovolání dovolacím soudem i právním posouzením jejich věci soudem prvního stupně. Vyjádřili přesvědčení, že chování žalované nebylo hodno právní ochrany a uvedli skutkové okolnosti. Závěrem opakovali svá tvrzení o porušení základních práv a svobod.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že nesprávným právním posouzením jejich věci obecnými soudy bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Jinak řečeno, ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)].
K námitkám směřujícím proti napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 33 Cdo 1416/2013-149 Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelů došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09
(N 101/57 SbNU 305)].
Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani další shora uvedená obecná tvrzení stěžovatelů o porušení základních práv a svobod.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu