Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Bezručova 90, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, č. j. 4To 187/2022-180, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízeních, která předcházela podání ústavní stížnosti, rozhodl nejprve Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 7. 2022, č. j. 91 Nt 52/2020, tak, že podle § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") ukončil stěžovateli ochranné léčení protialkoholní, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T 108/2015, v ústavní formě; poté bylo přeměněno na ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě a naposledy bylo přeměněno opět na ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Současně městský soud nevyhověl návrhu na přeměnu ochranného léčení na zabezpečovací detenci, a to s ohledem na charakter trestné činnosti, které se odsouzený dopustil, kdy se podle něj jednalo pouze o přečiny a nejedná se o závažnou trestnou činnost.
3. V návaznosti na stížnost státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně zrušil krajský soud usnesení městského soudu a ochranné léčení protialkoholní stěžovateli přeměnil dle § 99 odst. 5 tr. zák. na zabezpečovací detenci. Shodl se totiž se státní zástupkyní, že takovému závěru svědčí nerespektování léčebného režimu stěžovatelem, odmítání spolupráce, opakované excesy stěžovatele ve smyslu intoxikace alkoholem i jinými návykovými látkami, vnášení alkoholu a drog na oddělení, konfliktní jednání, zhoršená schopnost sebekontroly, agresivita vůči personálu, ohrožování svého okolí (zapálení vybavení protialkoholní záchytné stanice). S městským soudem se neshodl v hodnocení povahy trestné činnosti stěžovatele, který nevzal do úvahy odsouzení stěžovatele za zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 a odst. 3 tr. zák. a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil pouhých 16 dnů po nařízení výkonu ochranného léčení protialkoholního ústavní formou tím, že - stručně řečeno - poškozeného fyzicky napadl, udeřil jej několikrát otevřenou dlaní do tváře, povalil jej na zem a poté jej velkou intenzitou kopal do spodní části těla, čímž mu způsobil zlomeninu holenní kosti, zlomeninu lýtkové kosti a krvácení do kolenního kloubu, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud rozhodl, aniž by k tomu měl stěžovatel možnost se jakkoliv vyjádřit, a to pouze na základě stížnosti státní zástupkyně a aktuálně dostupných podkladů ze spisového materiálu bez jakéhokoliv znaleckého zkoumání ve vztahu k vhodnosti a přiměřenosti zabezpečovací detence v daném případě, kdy v předmětné věci figuruje toliko znalecký posudek z odvětví psychiatrie, který se ovšem institutem zabezpečovací detence vůbec nezabývá. Nikde tak není odborně zohledněno, zda je v daném případě zabezpečovací detence vhodným způsobem léčby. Krajský soud rozhodoval dle přesvědčení stěžovatele na základě nedostatečných podkladů a aniž by stěžovatele viděl, či mu umožnil se k věci náležitě vyjádřit. Dle stěžovatele přitom shora předestřený postup stížnostního soudu porušuje mj. základní principy a zásady trestního procesu, zejména pak zásadu ústnosti a bezprostřednosti, jakož i samotnou zásadu materiální pravdy, neboť stížnostní soud údajně nepostupoval v souladu se svými povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který by byl nezbytný pro jeho rozhodnutí v předmětné věci. Stěžovatel uvádí, že do zabezpečovací detence se umisťují zpravidla lidé s těžkými duševními poruchami či lidé, jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný; z provedeného dokazování v předmětném řízení však dle stěžovatele vyplynulo, že jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný není. Stěžovatel považuje uložení zabezpečovací detence za nepřiměřené. Pro takový postup ani objektivně nebyly naplněny důvody, rozhodnutí krajského soudu nadto nebylo v tomto smyslu ani řádně odůvodněno.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci krajským soudem, která je zaměřena zejména na splnění podmínek pro nařízení zabezpečovací detence vyplývajících z podústavní právní úpravy. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnil a nevykročil tak z ústavněprávních "mantinelů".
8. Krajský soud se dostatečně zabýval přiměřeností nařizované změny a přesvědčivě vyložil, proč jsou v případě stěžovatele splněny zákonné podmínky pro změnu ochranného léčení z ústavní formy na zabezpečovací detenci. Vzal do úvahy, že dle zprávy Psychiatrické nemocnice v Brně léčba stěžovatele na standardním oddělení neplní a ani nemůže splnit svůj účel, avšak že z psychiatrického hlediska není pobyt stěžovatele na svobodě nebezpečný. Z hlediska kriminologického, jehož posouzení je plně v kompetenci soudu, ovšem dospěl i s ohledem na vyjádření nemocnice, která se též přiklonila k variantě zabezpečovací detence, k závěru, že je zde zřetelný zájem na ochraně společnosti před dalším jednáním stěžovatele nepochybně dán. Na rozdíl od městského soudu totiž neopomenul zohlednit dřívější odsouzení stěžovatele za výše popsanou násilnou trestnou činnost. Přihlédl tak k osobní dispozici stěžovatele, jehož jednání je naprosto nepředvídatelné, agresivní, ohrožující jak personál, tak jeho okolí, navíc s gradující tendencí, a který je schopen i jednání naplňující všechny zákonné znaky zločinu proti životu.
9. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci je naplněna stěžovatelem zmiňovaná podstata a smysl zabezpečovací detence, která, jak sám uvedl, spočívá v ochraně společnosti izolací pachatele společensky škodlivého jednání. Její aplikace je namístě, neboť stěžovatelovo kriminální jednání bylo zapříčiněno (či alespoň významně podporováno) vlivem závislosti na návykové látce.
10. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že krajský soud rozhodl překvapivě ("jako blesk z čistého nebe"), aniž by k tomu měl stěžovatel možnost se jakkoliv vyjádřit, tuto uvádí pouze ve značně obecné rovině, když nenabízí žádnou relevantní argumentaci například v tom smyslu, které skutečnosti, na nichž je založeno odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, mu nebyly známy, resp. nejsou pravdivé či významné pro tento případ a pokud by měl možnost se k nim vyjádřit, uvedl by je na pravou míru.
11. V tomto ohledu je namístě rovněž zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu se přitom podává, že tento soud neprováděl nové důkazy, resp. nevycházel ze skutečností, které by stěžovateli nebyly známy (viz např. shora reprodukovaná informace o odsouzení stěžovatele za zločin ublížení na zdraví).
12. Ústavní soud v posuzovaném případě rovněž zohlednil, že zabezpečovací detenci - a s tím související zásah do osobní svobody stěžovatele - je možné kdykoli změnit na formu ústavní ochranné léčby, pominou-li důvody, pro které byla uložena a jsou-li podmínky pro ústavní ochranné léčení splněny. Rozhodnutí, učiněné v tomto konkrétním případě, proto nelze považovat za v budoucnu nezměnitelné či trvalé.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně, a že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu