Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Otýpky, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Čichnova 1294/23a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2022 č. j. 17 Co 299/2022-15, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Koninklijke Luchtvaart Maatschappij N.V., sídlem Amsterdamseweg 55, Amstelveen, Nizozemské království, jednající v České republice prostřednictvím KLM Royal Dutch Airlines, organizační složka, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3219/4, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") elektronickým platebním rozkazem ze dne 8. 8. 2022 č. j. EPR 190566/2022-7 uložil vedlejší účastnici, aby do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu zaplatila stěžovateli částku ve výši 600 EUR s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 5. 2022 do zaplacení, nebo aby podala proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu odpor (I. výrok), dále vedlejší účastnici pro případ, že podá odpor, uložil vyjádřit se k žalobě (II. výrok) a uložil jí, aby do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu zaplatila stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 8 060 Kč (III. výrok).
3. Výrok elektronického platebního rozkazu o nákladech řízení napadla vedlejší účastnice odvoláním, ve kterém namítala, že šlo o formulářovou žalobu, a proto je třeba aplikovat § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Městský soud napadeným usnesením změnil výrok elektronického platebního rozkazu o nákladech řízení tak, že výše nákladů činí 2 252 Kč a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 448,50 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se způsobem výpočtu nákladů řízení, jak byl proveden městským soudem. Stěžovatel má za to, že § 14b advokátního tarifu nebylo namístě aplikovat, neboť nebyla dána totožnost v osobě žalobce ve smyslu citovaného ustanovení, které bylo přijato, aby došlo k zamezení obchodování s pohledávkami, resp. neúnosným dopadům na spotřebitele či slabší smluvní strany. Tak tomu však v nyní posuzované věci nebylo, naopak šlo o právní zastoupení cestujícího, který je judikaturou včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie považován za slabší smluvní stranu. Opačný výklad by podle stěžovatele znamenal, že dojde k poškození spotřebitelů - slabších smluvních stran, neboť jim nebudou nahrazeny celé náklady právního zastoupení spojené s vymáháním jejich nároku. Stěžovatel zdůrazňuje, že výkladem městského soudu dochází k paradoxní situaci, kdy obrátí-li se klienti na advokáta se specializací na oblast letecké dopravy, budou tímto trestáni, neboť jim bude přiznána nižší náhrada nákladů řízení, zatímco pokud by se obrátili na "neznalého" advokáta, tak dostanou přiznanou celou výši nákladů řízení (bez aplikace § 14b advokátního tarifu). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice nejprve odmítla plnění s tím, že není dán nárok na požadovanou kompenzaci, neboť let byl zrušen z "kabinových důvodů" (cabin reasons), stěžovatelem uplatněný nárok uhradila vedlejší účastnice až po podání žaloby a vydání elektronického platebního rozkazu. Přestože byl stěžovatel ve výsledku v řízení ohledně uplatnění nároku na kompenzaci úspěšný, nebyly mu nejen nahrazeny celé náklady právního zastoupení, ale dokonce skončil v mínusu v důsledku placení nákladů odvolacího řízení protistraně. Je evidentní, že takový postup nemá nic společného s ochranou spotřebitele a zajištěním vysoké úrovně ochrany cestujících [viz bod 1 preambule Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91].
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů zastává ve své judikatuře konstantně stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 1. 11. 1999
sp. zn. IV. ÚS 10/98
, usnesení ze dne 27. 5. 1998
sp. zn. II. ÚS 130/98
, usnesení ze dne 4. 2. 2003
sp. zn. I. ÚS 30/02
či usnesení ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307) dostupná stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně.
7. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno o nákladech řízení v bagatelní výši. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009
sp. zn. II. ÚS 2538/09
či usnesení ze dne 3. 6. 2010
sp. zn. III. ÚS 1307/10
), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Shora naznačený závěr nelze chápat jako denegationem iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Zároveň je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
8. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť městský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil závěr, že obvodní soud pochybil při stanovení výše náhrady nákladů řízení, když neaplikoval § 14b advokátního tarifu, ačkoli pro to byly splněny zákonné podmínky, neboť předpokladem pro aplikaci citovaného ustanovení je, že jde o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Městský soud konstatoval, že předmětnou právní úpravu je třeba vykládat v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, podle které ani odlišnost v osobě žalobců nelze považovat za znak, který by hodnocení takových žalob či návrhů jako "formulářových" vylučoval, jsou-li tyto odlišné fyzické osoby opakovaně zastoupeny týmž advokátem, jak tomu bylo ve věci stěžovatele.
10. Ústavní soud je přesvědčen, že není důvodu, aby závěr městského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé (srovnej např. usnesení ze dne 27. 12. 2011
sp. zn. IV. ÚS 2771/11
, v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní). V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, ve kterém městský soud při svém rozhodování vycházel z platného práva i judikatury Ústavního soudu.
11. Závěrem Ústavní soud koriguje nesprávnost úvah stěžovatele stran toho, že pro stěžovatele bylo nevýhodou, že byl zastoupen advokátem, který ve věci podal "formulářovou žalobu", a který v obdobných věcech vystupuje pravidelně a opakovaně. Je-li na místě aplikovat § 14b odst. 1 advokátního tarifu, představují v tomto ustanovení uvedené (snížené) sazby za příslušné úkony právní služby částky, které uhradí účastník řízení advokátovi jako odměnu za zastupování, nedohodnou-li se jinak. Naopak není-li uvedené ustanovení aplikováno, je odměna advokáta (není-li sjednána odlišně) vyšší (§ 6 a násl. advokátního tarifu). Předmětné částky je pak neúspěšná strana řízení povinna nahradit úspěšnému účastníkovi řízení. Je však nutno zdůraznit, že jde vždy o částky (náklady řízení) přiznané úspěšnému účastníku řízení, advokát je pouze platebním místem, na které je uloženo náhradu nákladů řízení zaplatit.
12. V dané věci náklady právního zastoupení představovaly odměnu advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) po 300 Kč (§ 14b odst. 1 advokátního tarifu), tři režijní paušály po 100 Kč a DPH ve výši 252 Kč. Tyto náklady zastoupení a soudního poplatku byly tedy uloženy vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli jako úspěšnému účastníku řízení. Sjedná-li si případně stěžovatel se svým právním zástupcem odměnu za zastupování odlišně (způsobem jiným, nežli podle advokátního tarifu), bylo zcela na jeho úvaze. Jde-li o náklady odvolacího řízení, v tom byl naopak neúspěšný stěžovatel, proto mu bylo uloženo městským soudem zaplatit náklady odvolacího řízení v plné výši vedlejší účastnici. Stěžovatelem namítanou tvrdost tohoto postupu mohl popřípadě zmírnit městský soud, pokud by za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici zcela nebo zčásti nepřiznal, takový postup je však zcela na zvážení obecného soudu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu