Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Jendrulkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2018 č. j. 6 Co 317/2018-662, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě a čl. 3 a 27 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. 1 Nc 2353/2015-540 bylo stěžovateli uloženo platit výživné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice (dále jen "matka") s účinností od 1. 4. 2015 do 30. 11. 2015 ve výši 12 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 12. 2015 do 31. 7. 2016 ve výši 4 000 Kč a s účinností od 1. 8. 2016 ve výši 4 500 Kč měsíčně (výrok I.). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2015 do 20. 12. 2017 ve výši 100 500 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 4. 2015 do 28. 2. 2016 platit na výživu nezletilého částku ve výši 10 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 3. 2016 do 31. 12. 2017 částku 5 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2018 částku 5 500 Kč měsíčně (výrok I.). Nedoplatek na výživném za období od 1. 4. 2015 do 26. 6. 2018 ve výši 131 000 Kč je stěžovatel povinen platit po 2 000 Kč v měsíčních splátkách splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek k rukám matky (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výživné stanovil tak, aby odpovídalo ve výroku uvedených časových obdobích jak potřebám nezletilého, které rostou úměrně s jeho věkem, tak možnostem a schopnostem stěžovatele. V období, kdy stěžovatel dosahoval nadstandardních příjmů (průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 62 669 Kč), považuje krajský soud za odpovídající výživné ve výši 10 000 Kč, pro další období, kdy stěžovatel od března 2016 až do konce roku 2017 měl příjem kolem částky 38 000 Kč měsíčně, výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně, a od 1. 1. 2018, kdy příjem stěžovatele tvoří částka 40 623 Kč, je výživné odpovídající ve výši 5 500 Kč měsíčně. Krajský soud konstatoval, že přihlíží ke skutečnosti, že se stěžovatel s nezletilým stýká, avšak výživné nelze vyměřovat postupem, který uváděl stěžovatel ve svém vyjádření, tedy zohledňovat procenta rozsahu péče matky a rozsah péče stěžovatele, když ani nálezy Ústavního soudu, které stěžovatel cituje ve svém vyjádření, na danou problematiku nedopadají.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud zasáhl do jeho práv a práv nezletilého tím, že nedůvodně hodnotil potenciál příjmu stěžovatele, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky a vyhodnotil jej v rozporu s řadou důkazů. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že soud určil výši nájmu, za jaký má stěžovatel byty pronajímat, a pominul náklady na dosažení příjmu z nájmu, čímž zasáhl do práva stěžovatele podnikat a provozovat hospodářskou činnost. Krajský soud dle stěžovatele nerespektoval § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když pominul podíl stěžovatele na osobní péči o nezletilého. Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský soud nehodnotil životní úroveň rodičů a dítěte, jak mu ukládá § 915 občanského zákoníku, a nezabýval se řádně příjmovými a majetkovými poměry matky. Krajský soud pochybil taktéž tím, že se nevypořádal s návrhem stěžovatele na vytvoření úspor pro nezletilého pro případ budoucího omezení schopnosti stěžovatele hradit výživné ze zdravotních důvodů (§ 917 občanského zákoníku). Stěžovatel konstatuje, že stanovená výše výživného ho fakticky nutí rozpouštět úspory pro případ dalšího výpadku příjmu a zajištění na stáří, čímž je zasaženo do jeho práva na pokojné užívání majetku a práva na osobní důstojnost.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími důležitými pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů a přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudu nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužil platnou právní úpravu, nebo že by jeho skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně výše stanoveného výživného řádně odůvodnil.
9. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
10. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Krajský soud vycházel při svém rozhodování o výši výživného z dokazováním zjištěných příjmů stěžovatele, který byl do 30. 11. 2015 zaměstnán u obchodní společnosti XX, kde dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 62 669 Kč, po výpovědi z organizačních důvodů obdržel odstupné ve výši 188 007 Kč. Od března 2016 do 31. 7. 2016 pobíral stěžovatel podporu v nezaměstnanosti ve výši 14 604 Kč a od 1.
8. 2016 mu byl přiznán invalidní důchod ve výši 12 195 Kč. Stěžovatel současně začal pracovat na poloviční úvazek s čistým měsíčním příjmem 3 788 Kč (od 1. 1. 2018 zvýšeným na částku 5 428 Kč). Krajský soud připočítal k uvedeným příjmům stěžovatele částky, které by mohl účtovat za nájemné bytů v L. a v P., jejichž je vlastníkem. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že by soud nesprávně hodnotil jeho příjmy. Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud nadhodnotil příjmy z nájmů bytů ve vlastnictví stěžovatele, je nutno konstatovat, že soud vycházel z částek, které mu byly sděleny oficiální cestou realitními kancelářemi v daném místě (11 000 Kč a 12 000 Kč měsíčně), jde přitom o tržní ceny nájmů bytů srovnatelných s podobnými bytovými jednotkami v daném místě a čase, zprávy realitních kanceláří uváděly taktéž předpokládané náklady na vytápění, teplou a studenou vodu, fond oprav a správu.
Krajský soud proto nebral odhled na stěžovatelem předložené vyjádření jiné realitní kanceláře o výši nájemného (6 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně).
12. Z obsahu napadeného rozhodnutí je také zřejmé, že stěžovatel nemá pravdu, když uvádí, že se krajský soud nezabýval životní úrovní rodičů, zejména majetkovou úrovní matky. Skutkový stav byl v tomto směru zjištěn okresním soudem a krajský soud pouze doplnil dokazování ohledně příjmů stěžovatele. Takový postup je zcela v souladu § 213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Příjmové a majetkové poměry matky jsou v rozsudku okresního soudu podrobně popsány v bodech 8 až 13, potřeby nezletilého pak v bodech 12 a 55 rozsudku. Krajský soud ve svém rozsudku k majetkovým poměrům matky dodává, že matka od narození nezletilého až do současné doby plní vyživovací povinnost zcela výkonem osobní péče o nezletilého (v době rozhodování krajského soudu ve věku tří let), který je na matce plně závislý, neboť o něho matka celodenně pečuje a poskytuje tak výživné naturálně. Má-li stěžovatel za to, že krajský soud nevzal v úvahu stejnou měrou jeho osobní péči o nezletilého v době, kdy je realizován víkendový styk, Ústavní soud konstatuje, že nelze stavět na rovinu celodenní každodenní péči matky o nezletilého a péči, kterou poskytuje stěžovatel nezletilému pouze o lichých sobotách a nedělích. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti soud sice přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, což krajský soud učinil, toto kritérium je však pouze jedním z mnoha (viz bod 9 tohoto usnesení) a například ani rozšíření délky styku nezletilého s jedním z rodičů v menším rozsahu není samo o sobě vždy důvodem k poměrnému snížení výživného tomuto rodiči. Závěr krajského soudu, že nelze výživné vyměřovat postupem, který uváděl stěžovatel ve svém vyjádření, tedy zohledňovat procenta rozsahu péče matky a rozsah péče otce, je zcela správný.
13. Pochybení krajského soudu neshledal Ústavní soud ani v tom, že krajský soud nepovolil placení výživného formou tvoření úspor, jak požadoval stěžovatel. Ústavní soud předně upozorňuje, že základním předpokladem pro přiznání výživného v rozsahu, který umožňuje tvorbu úspor dítěti, jsou majetkové poměry povinného, které musejí být takové kvantity, že připouštějí stanovení výživného v rozsahu umožňujícím efektivní tvorbu úspor. Není-li tomu tak, nelze tvorbu úspor považovat za odůvodněnou potřebu dítěte. Jinými slovy, musí jít o situaci, kdy rodič má nadstandardně vysokou životní úroveň s nadprůměrnými příjmy, které odůvodňují přiznání tomu odpovídajícího nadstandardního výživného ve prospěch oprávněných dětí, majícího částečně i funkci zajištění budoucích zdrojů pro dítě. V případě stěžovatele takové předpoklady dány nejsou, proto krajský soud ke stanovení výživného i na úspory nepřistoupil, a tento svůj závěr řádně odůvodnil.
14. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud při stanovení výživného postupoval v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu, na kterou v odůvodnění svého napadeného rozsudku odkazoval, a neopomněl ani zhoršený zdravotní stav stěžovatele, když do částek, ze kterých vycházel při stanovení výše výživného, nezahrnul finanční prostředky na účtech stěžovatele a jím vlastněné nemovitosti s odůvodněním, že je zcela namístě, aby měl stěžovatel rezervy do budoucna, kdy se může jeho zdravotní stav ještě zhoršovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu