Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. Branislavem Mikušem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023, č. j. 3 Tdo 793/2023-1218, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023, sp. zn. 61 To 83/2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 37 T 79/2020, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že poté, co spoluobžalovaná vylákala poškozeného na dohodnuté místo, zastoupili mu cestu stěžovatel s dalším neztotožněným pachatelem, přitlačili ho ke zdi, udeřili jej a sebrali mu dva mobilní telefony, načež poškozený jednoho z pachatelů udeřil a z místa utekl. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků. V dané věci šlo již o druhý odsuzující rozsudek, neboť první byl z podnětu stěžovatelem podaného odvolání zrušen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě souhrnu usvědčujících důkazů. Především bylo prokázáno, že stěžovatel v krátké návaznosti na loupež prodával poškozenému odcizené telefony. Stěžovatel byl partnerem spoluobžalované, která na místě činu prokazatelně byla a setkání s poškozeným domluvila. Podle její výpovědi byl na místě rovněž stěžovatel. Ačkoliv poškozený celou záležitost bagatelizuje, jeden z jeho popisů pachatele odpovídá vzhledu stěžovatele. Přítomnost stěžovatele na místě činu potvrzuje rovněž pohyb jím užívaného mobilního telefonu (pohybujícího se zcela totožně s telefonem spoluobžalované).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu městský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a sám stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Důvodem zrušení výroku o vině bylo nesprávné zohlednění trestů uložených v předchozích trestních řízeních. Jde-li o stěžovatelovu vinu, dospěl městský soud k závěru, že je prokázána uceleným okruhem důkazů nepřipouštějícím důvodné pochybnosti. K usvědčení tak nedošlo jen na základě výpovědi poškozeného.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Přestože jednotlivé důkazy nejsou jednoznačné (např. způsob identifikace útočníků poškozeným), ve svém souhrnu vytváří tzv. ucelený řetěz nepřímých důkazů postačující k usvědčení stěžovatele.
5. Stěžovatel namítá, že ačkoliv orgány činné v trestním řízení v jeho věci dospěly k více skutkovým verzím, přiklonily se v rozporu se zásadou in dubio pro reo k verzi nepříznivé pro stěžovatele. Závěry soudů jsou navíc v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Sám poškozený nebyl schopen určit, zda se trestného činu dopustil stěžovatel. Jiný důkaz o vině proveden nebyl. Soud vinu stěžovatele určil na základě neurčitého popisu (plešatý a vyšší muž). Přestože poškozený útočníky popisoval různě, žádný z jeho popisů nesedí na stěžovatele. Sám poškozený při prvním výslechu uvedl, že by pachatele poznal. Navíc se krátce po činu se stěžovatelem setkal. Obsah vyjádření poškozeného však soudy deformovaly. Z rozsudku nikterak nevyplývá, jak by měl stěžovatele usvědčovat zajištěný výpis telekomunikačního provozu čísla užívaného prokazatelně pouze spoluobžalovanou. Úvahy soudů jsou v tomto směru ve zřejmém rozporu se zásadou presumpce neviny, chráněnou Ústavním soudem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Jelikož stěžovatel uplatnil právě takové námitky, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem. Jeho úkolem naopak není, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Žádné takové kvalifikované pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje jím preferované hodnocení dílčích aspektů některých důkazů, aniž by se věnoval jejich celkovému souhrnu a komplexnímu hodnocení, které soudy v dané věci provedly. Stěžovatelova vina byla prokázána souhrnem nepřímých důkazů, jejichž obsah soudy logicky a srozumitelně vyhodnotily (srov. zejména bod 30 usnesení Nejvyššího soudu a bod 9 rozsudku obvodního soudu). Z tohoto hodnocení je především zřejmé, že stěžovatelova vina nevyplývá pouze z výpovědi poškozeného.
Naopak tato výpověď ani nemohla být pro stěžovatelovo usvědčení klíčová, neboť poškozený (z vysvětlených důvodů) vypovídal váhavě a celou záležitost bagatelizoval. To však nečiní řetězec nepřímých důkazů nepoužitelný. Jde-li o dílčí námitky (zejména hodnocení výpovědi poškozeného a užívání stěžovatelem zmíněného telefonního čísla), lze pro jejich podrobné vypořádání odkázat na uvedené pasáže napadených rozhodnutí s tím, že ani dílčí nesprávné závěry nemohou být zásadně důvodem pro zrušení odsuzujících rozhodnutí Ústavním soudem.
Role Ústavního soudu nespočívá v garantování "správnosti" každého jednotlivého závěru soudních rozhodnutí.
11. Z toho důvodu nebylo možné vyhovět ani námitce porušení pravidla in dubio pro reo, neboť ze soudních rozhodnutí nevyplývá, že by soudy měly jakékoliv důvodné pochybnosti o proběhlém skutkovém ději. Uvedené pravidlo neznamená, že by soudy měly povinnost každý jednotlivý důkaz izolovaně hodnotit způsobem, který je pro obžalovaného nejpříznivější.
12. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu