Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Oliverem Urazem, LL.M., advokátem, sídlem Eduarda Hamburgera 1212/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018 sp. zn. 5 Tdo 1084/2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2018 sp. zn. 55 To 47/2017, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2016 č. j.
2 T 287/2015-3967, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 55 To 169/2021-5025 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2021 č. j. 2 T 287/2015-5002, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 11. 2016 č. j. 2 T 287/2015-3967 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 5. 2018 sp. zn. 55 To 47/2017, shledána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a z přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila, stručně řečeno, tak, že sjednávala obchody, u nichž bylo od počátku zjevné, že z důvodu své platební neschopnosti nebude moci vzniklé závazky uhradit. Stěžovatelce byl uložen nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců. Dále byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti na dobu šesti let. Stěžovatelce byla taktéž uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 trestního řádu, podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla většina poškozených odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka v této věci podala návrh na obnovu řízení, v němž jako nové důkazy navrhla provést důkaz externím diskem Samsung a výslechem D. N., čímž chtěla prokázat, že její společnost v letech 2007 až 2009 průběžně disponovala hotovostí převyšující 100 000 Kč. Okresní soud tyto důkazy odmítl provést a návrh stěžovatelky zamítl podle § 283 písm. d) trestního řádu, neboť neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 278 trestního řádu.
3. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, kterou krajský soud zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka uvádí, že v roce 2013 obdržela obvinění z trestného činu podvodu a domnívala se, že jde o nedorozumění, ale mýlila se. Na počátku trestního řízení ve věci sp. zn. 2 T 276/2015 vedené u okresního soudu klíčoví svědci, spolupracovníci stěžovatelky, podávali vysvětlení, aniž by u těchto výslechů byla stěžovatelka (nebo její advokát) přítomna, stěžovatelka nedala ani souhlas s použitím těchto výpovědí, přesto však jsou tyto výpovědi neustále v soudních rozhodnutích citovány. Stěžovatelce bylo řečeno, že Policie České republiky tyto svědky v noci odvezla na služebnu a policisté se k nim nechovali slušně a svědky vyděsili.
5. V průběhu soudního řízení pak byly všechny skutečnosti používány proti stěžovatelce, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud neodůvodnil své otázky, které měly přímý vliv na odsouzení stěžovatelky a navrženého znalce jí "zamítl". Stěžovatelka vznesla i námitku podjatosti, ale soudní řízení přesto pokračovalo dále.
6. Stěžovatelka nechápe, jak se mohla dopustit přečinu neoprávněného podnikání, když o povolení poskytovat rady z oblasti insolvenčního práva a pomáhat lidem s oddlužením oficiálně požádala a povolení také obdržela.
7. Stěžovatelka uvádí, že již podala dva neúspěšné návrhy na obnovu řízení. Ve svém posledním návrhu argumentovala důkazy již dříve předloženými ve spojení s novými důkazy, přesto však ani nyní soudy obnovu řízení nepovolily. Stěžovatelka již vyvrátila všechny argumenty uvedené v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, a přesto nebyla obnova řízení povolena. Stěžovatelka zdůrazňuje, že fakticky nemohla způsobit tvrzenou škodu ve výši 2 174 714 Kč a nemohla ani naplnit znaky trestného činu neoprávněného podnikání, neboť činila jen povolené kroky a své povolení podnikat nikde neschovávala. Novým důkazem je především zpráva o finanční situaci vydavatelství, tedy dokumenty získané z externího disku Samsung, které dokládají solventnost stěžovatelky v době, kdy mělo ke spáchání trestné činnosti dojít.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde-li o napadená usnesení okresního soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 2 T 287/2015-5002 a krajského soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 55 To 169/2021-5025, ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Jde-li o zbylá napadená rozhodnutí uvedená v záhlaví, ústavní stížnost je v této části podána opožděně, neboť je podána zjevně po lhůtě zakotvené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení okresního soudu a krajského soudu z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem k tomu, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nálezy ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11
(N 54/64 SbNU 673) a ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10
(N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343)].
13. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14
(N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 ). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 , jakož i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56].
14. V souladu s uvedenými východisky je nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem uplatnitelným v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nálezy ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a ze dne 30.
7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 ), což vyplývá ze znění § 278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
15. Uplatní-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z nastolených standardů. Stěžovatelka nesouhlasí s vyřízením jejího návrhu, v pořadí třetího, na povolení obnovy řízení, v čemž shledává namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je však toho názoru, že okresní soud se přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatelky předloženou v návrhu na povolení obnovy řízení. Okresní soud se zabýval hotovostí, již stěžovatelka měla v předmětné době disponovat a jež měla sloužit k úhradě závazků.
K tomu okresní soud uvedl, že jednak byla uvedená hotovost nízká ve vztahu k výši závazků a jednak je otázkou, když stěžovatelka skutečně hotovost k dispozici měla, proč ji k danému účelu nepoužila. Okresní soud v návaznosti na další důkazy provedené v hlavním líčení dospěl k závěru, že stěžovatelka hotovost k úhradě závazků použít nikdy nechtěla, což koresponduje s důkazy dříve provedenými. Nadto stěžovatelkou předkládané pokladní doklady ona sama, jak doznala, dotvářela po více než deseti letech po paměti, podle toho, co si z předmětné doby sama vybavila, anebo čeho se dočetla ve svých e-mailech.
Podle okresního soudu tak uvedené listinné důkazy nemají potřebné náležitosti peněžních deníků. Výslech D. N., tedy osoby, která stěžovatelce pomohla získat data z externího disku Samsung, měl přiblížit okolnosti záchrany dat z uvedeného disku. Okresní soud tudíž uzavřel, že předložené důkazy nezakládají odůvodněný předpoklad o tom, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí. Krajský soud se následně s tímto hodnocením okresního soudu ztotožnil a dále doplnil odůvodnění okresního soudu o další podrobnosti.
16. Ústavní soud nahlíží na napadená usnesení krajského soudu a okresního soudu jako na vnitřně konzistentní a řádně odůvodněná, zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelkou nově navržené důkazy nemohou obstát ve světle § 278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud neshledává, že by v posuzované věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k usnesení okresního soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 2 T 287/2015-5002 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 55 To 169/2021-5025 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018 č. j. 5 Tdo 1084/2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 55 To 47/2017 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2016 č. j. 2 T 287/2015-3967, ji odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu