Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Lukáše Hotmara a Věry Hotmarové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Poděbradova 54, Lomnice nad Popelkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 112/2022-464 ze dne 20. 9. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. 5 C 192/2013-407 ze dne 2. 11. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejich práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Semilech rozsudkem č. j. 5 C 192/2013-407 ze dne 2. 11. 2021 částečně vyhověl žalobě vedlejších účastníků, Evy Fejksové a Otakara Procházky, a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 40 114,50 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitostí stěžovateli nad rámec jejich spoluvlastnických podílů. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 26 Co 112/2022-464 ze dne 20. 9. 2022 rozsudek Okresního soudu v Semilech v převážné části potvrdil a změnil pouze výroky týkající se nákladů řízení. Dovolání v dané věci není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé už nemají žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18
(N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
6. Z těchto hledisek tedy Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů. V ní obsažená argumentace se opírá o námitku porušení práva na spravedlivý proces a majetkových a vlastnických práv stěžovatelů tím, že obecné soudy uložily stěžovatelům vydat vedlejším účastníkům peněžitou náhradu za bezdůvodné užívání společných nemovitostí nad rámec jejich spoluvlastnického podílu, přestože zároveň dospěly k závěru, že stěžovatelé dané nemovitosti neužívali. V tom spatřují očividnou nespravedlnost zakládající porušení jejich výše zmíněných základních práv.
7. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v zásadě omezuje na údajný rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů, tedy že stěžovatelé předmětné nemovitosti neužívali, a jejich právními závěry, tedy že stěžovatelé mají povinnost poskytnout náhradu za bezdůvodné obohacení z důvodu užívání společných nemovitých věcí nad rámec jejich spoluvlastnického podílu. V návaznosti na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 503/2011 ze dne 10. 10. 2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 17/2013, považují stěžovatelé právě faktické užívání nemovitosti za základní podmínku vzniku bezdůvodného obohacení.
8. Jak však obecné soudy podrobně a přesvědčivě vysvětlily v napadených rozhodnutích, s hojnými odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 ze dne 5. 6. 2018), považovaly v této věci za rozhodné, že užívá-li spoluvlastník věc bez právního důvodu (např. rozhodnutí většiny spoluvlastníků), je povinen bezdůvodné obohacení vydat, a že za neoprávněného uživatele věci je považován i ten, kdo bez právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora tím, že měl nemovitost uzamčenou a přístupnou jen pro sebe, resp. pro svou potřebu.
Tento výklad se aplikuje také při řešení sporů mezi spoluvlastníky, jak ostatně ukazují skutkové okolnosti řešené ve výše zmíněné věci sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, které byly velmi podobné situaci posuzované v této ústavní stížnosti. V uvedeném případě měl žalovaný ve své výhradní dispozici klíče umožňující užívání sporných nemovitostí a odmítal je žalobkyni vydat, čímž ji fakticky vyloučil z užívání, aniž by jej k tomu opravňovala dohoda spoluvlastníků či jiný právní důvod. Závěry Nejvyššího soudu jsou tedy aplikovatelné i v právě posuzovaném případě a nelze bez dalšího vytýkat obecným soudům, že svá rozhodnutí založily na obdobném právním názoru.
9. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou jasně a přesvědčivě zdůvodněná a navazují na relevantní ustálenou judikaturu. Stěžovatelé stavějí svou ústavní stížnost na odlišném právním hodnocení, než jak jej provedly obecné soudy, aniž by však podrobněji zdůvodnili, proč by jejich právní hodnocení mělo mít přednost nebo proč by právní závěry obecných soudů měly být v rozporu s ústavním pořádkem. Zcela pak absentuje zdůvodnění, jakým způsobem postup obecných soudů zasáhl do základních práv stěžovatelů.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu