Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, sídlem Kotlářská 989/51a, Brno, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. srpna 2018 č. j. 4 KZN 1148/2016-182 a proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 8. června 2018 sp. zn. GI-66-237/TČ-2017-843070, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Generální inspekce bezpečnostních sborů, jako účastníků řízení, a O. D. a M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi mělo být porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a jeho právo na účinné vyšetřování v souladu s principy zakotvenými zejména v čl. 2 odst. 2, v čl. 3 odst. 3 a v čl. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení vyšetřování, oblast východ, ze dne 8. 6. 2018 sp. zn. GI-66-237/TČ-2017-843070 byla odložena trestní věc podezření ze spáchání trestných činů přečinu podvodu a zločinu podvodu, kterých se měli dopustit O. D. a M. J. zjednodušeně řečeno tím, že pod legendou vysokých očekávaných zisků z projektu montovaných domů ve Venezuele vylákali z poškozených částku přesahující 8,5 mil. Kč, byť věděli, že tento projekt není schopen generovat prostředky umožňující vrácení zapůjčených finančních prostředků ani jejich případné zhodnocení. Po provedeném šetření totiž policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci není dáno podezření ze spáchání uvedených trestných činů, ani není na místě věc vyřídit jinak.
3. Následná stížnost stěžovatele podle § 141 a násl. trestního řádu, jako jednoho z poškozených, byla ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zamítnuta. Státní zástupce v tomto usnesení zejména zdůraznil, že při prověřování věci bylo zjištěno, že O. D. podnikal konkrétní kroky k realizaci projektů výstavby domů ve Venezuele. Za této situace nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nebylo prokázáno, že by uvedení podezřelí sdělovali poškozeným nepravdivé informace o charakteru a o způsobu využití jimi vložených finančních prostředků.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že si je sice vědom toho, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi staví vždy zdrženlivě k navrhovatelům, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Ústavní soud totiž vychází z předpokladu, že základní právo oznamovatele na spravedlivý proces nemůže být bez dalšího v dané situaci dotčeno. Ve fázi tzv. prověřování podle trestního řádu není totiž dán trestně-procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se vůbec poškozený mohl domáhat svých nároků, když není dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že byl vůbec spáchán trestný čin. Nadto trestní řízení, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele nebo poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Na druhé straně však nelze podle stěžovatele pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. V případě svévolného postupu orgánů veřejné moci - jako v právě posuzovaném případě - lze přitom podle stěžovatele uvažovat o kasaci napadených rozhodnutí s odkazem na obecnou maximu zákonnosti, případně s odkazem na konstatování porušení práva na spravedlivý proces. Policejní orgány přitom podle stěžovatele v dané věci postupovaly v rozporu se zásadou legality, se zásadou vyhledávací a se zásadou materiální pravdy. Nesnažily se blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští [zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)], že eventuální zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení o (ne)stíhání určité osoby, je omezen jen na případy, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) s tím, že nastolení spravedlnosti občanskoprávní žalobou, anebo řešení v rámci civilního práva by se vzhledem k závažnosti důsledků na osobu poškozeného jevilo zcela nedostatečným. Ani jedna z těchto podmínek přitom ve věci stěžovatele není splněna, což se ostatně ani v ústavní stížnosti ve svém důsledku netvrdí. Stěžovatel se rozhodl investovat do rizikového projektu asi 100 000 Kč za účelem dosažení zisku, přičemž mu jeho prostředky ani jejich zhodnocení nebyly vydány. Žaloba v rámci civilního práva pak v dané věci také není vyloučena.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu