Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Tetyany Stloukalové, právně zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Boušova 286, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 163/2022-94 ze dne 29. 8. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení vyplývá, že proti stěžovatelce byla podána žaloba ze strany České kanceláře pojistitelů, a to na zaplacení částky 8 165 Kč s příslušenstvím z titulu porušení povinnosti pojištění odpovědnosti motorového vozidla. Žalobkyně následně v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobu v celém rozsahu zpět, když z obrany stěžovatelky zjistila, že tato v rozhodném období, za něž byl příspěvek v rámci žaloby požadován, nebyla vlastníkem ani provozovatelem dotčeného vozidla.
3. Usnesením Okresního soudu ze dne 13. 5. 2022 č. j. 3 C 15/2022-48 bylo řízení zastaveno (výrok I.) a stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů řízení částkou 1 489 Kč.
4. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Bmě změnil usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Takto soud odvolací rozhodl s odkazem na § 150 o. s. ř.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalobkyně již při podání žaloby chybně zvolila pravomoc soudů, které mohou tuto věc projednávat, kdy správně měla žalobu podat u soudu ukrajinského, nikoliv u soudu českého, a řízení mělo být zastaveno již z důvodu absence základní podmínky řízení. Dále namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že procesní zavinění žalované za zastavení řízení je dáno už samotným hmotně právním předpokladem podání žaloby, neboť pokud by žalobkyně bývala již od samého počátku doručovala stěžovatelce do datové schránky, a to včetně uplatnění nároku, výzev a předžalobních upomínek, pak by ještě před podáním žaloby seznala, že hmotně právní nárok jí nesvědčí, neboť stěžovatelka by v reakci na takto doručené výzvy doložila, že již dávno není vlastníkem dotčeného vozidla.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, o něž se spor před Ústavním soudem vede, jsou v bagatelní výši, přičemž bagatelní je už samotná částka, pro kterou byla podána žaloba. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.
V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28.
1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13 ).
9. Stěžovatelka extrémnost napadeného rozhodnutí spatřuje zřejmě v tom, že odvolací soud nesprávně shledal zavinění za zastavení řízení na její straně a namísto toho, aby náhradu nákladů řízení přiznal stěžovatelce, postupoval podle § 150 o. s. ř. a nepřiznal ji žádné ze stran. K tomu Ústavní soud uvádí, že odůvodnění odvolacího soudu v této souvislosti považuje za dostatečné, přičemž je zřejmé, že se řádně vypořádal se všemi námitkami, které uplatňuje stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu