Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Čtvrtý senát Ústavního soudu rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o námitce podjatosti podané stěžovatelkou T. T. P., právně zastoupenou advokátem Mgr. Janem Boučkem, Charvátova 11, Praha 1, o vznesené námitce podjatosti soudce Ústavního soudu Jana Musila, takto: Soudce Jan Musil není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 22. 11. 2011 se k věci vyjádřil soudce Jan Musil, a to v tom smyslu, že nemá žádný osobní vztah k předmětu ústavní stížnosti ani účastníkům řízení. Ve věci nebyl nijak činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Osobní vztah soudce ke stěžovatelce, resp. jiným účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, dán není. Vznesené námitky jsou neseny toliko na vlně subjektivních názorů stěžovatelky, které však nejsou podloženy žádnou objektivní skutečností, z níž by bylo lze dovodit jakýkoli vztah soudce Jana Musila ke stěžovatelce či předmětu řízení. Zákonného soudce nelze přidělovat na základě subjektivních pocitů stěžovatele z dřívějšího rozhodování soudce zpravodaje. Navíc, není-li věc odmítnuta v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tak ústavní stížnosti jsou zásadně projednávány tříčlennými senáty, přijímající své rozhodnutí na principu většiny.
Dále lze poukázat i na ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z nichž vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Lze tedy uzavřít, že o nestrannosti jmenovaného soudce není jakékoli legitimní pochybnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94 ,
I. ÚS 370/04 ,
II. ÚS 105/01 ,
II. ÚS 105/01 a další). Stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti proto rozvrhem práce Ústavního soudu určený senát IV. Ústavního soudu nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2011
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Protože tato vyjádření neobsahují nic, co by nebylo stěžovatelce již dříve známo, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.
Především je třeba konstatovat, že stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze Nejvyššího soudu České republiky v celém rozsahu, tj. ve všech výrocích v nich obsažených. Takto široké vymezení rozsahu přezkumu je však zčásti nepřípustné. Z ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížností lze napadnout toliko rozhodnutí pravomocná; je-li rozhodnutí v některé své části pravomocné a v některé části nepravomocné, lze ústavní stížností napadnout toliko část pravomocnou.
Ze shora popsaného průběhu trestního řízení je patrno, že v době podání nynější ústavní stížnosti je ve vztahu ke stěžovatelce v právní moci toliko ta část výroku o vině odsuzujícího rozsudku, která se týká trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona. Ostatní části výroku o vině a výrok o trestu byly v době podání ústavní stížnosti nepravomocné, přičemž dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v části, týkající se zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutím dovolacího soudu byl také zrušen celý výrok o trestu. Proti stěžovatelce je nadále vedeno trestní stíhání pro zločin podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu soudního řízení, v němž má stěžovatelka zachována všechna práva obviněného.
Proto Ústavní soud, veden zásadou subsidiarity, odmítl ústavní stížnost v té části, v níž se uplatněné námitky týkají trestního stíhání vedeného pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, jako návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podmínky pro neodmítnutí návrhu ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ke kasačnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů může Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti přistoupit jen tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základních práv stěžovatele chráněných normami ústavního práva, zejména pak práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2777/08
- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti uplatnila argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek její obhajoby, jimiž se obecné soudy již v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Lze ostatně dodat, že většina důkazních námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, se vztahuje k dokazování zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, takže by na ně v rámci přípustné části této ústavní stížnosti, týkající se trestného činu krádeže, nebylo ani zapotřebí reagovat. Přesto však Ústavní soud k jednotlivým konkrétním námitkám uvádí:
Stěžovatelčina výtka, že souhlas státní zástupkyně s použitím záznamové audiovizuální techniky při policejním sledování okolí domu v P. prý nebyl náležitě odůvodněn co do skutkových okolností a z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti, není důvodná. Podnětem k podání návrhu na sledování byly operativní poznatky získané kriminální službou policie o tom, že v domě se pravděpodobně nachází ilegální pěstírna konopí. Povolení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2008 čj. V5-2/2008/2 ZN 1862/2008 ke sledování podle § 158d odst. l, odst. 2 tr. řádu je dostatečně odůvodněno po skutkové stránce. Sledování bylo prováděno monitorováním pohybu vozidel a osob na veřejném prostranství v okolí sledovaného domu, nikoliv uvnitř objektu; neodkladnost tohoto úkonu dostatečně vyplývá ze skutkových okolností případu.
Náležitě byl též odůvodněn návrh státního zástupce a příkaz k provedení domovní prohlídky, vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 7. 4. 2008 pod sp. zn. 1 Nt 507/2008. Posouzením odůvodněnosti tohoto příkazu se k námitkám stěžovatelky zabýval již Městský soud v Praze v usnesení ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. 8 To 389/2009 (str. 11 odůvodnění usnesení) a neshledal v něm žádné závady. Ústavní soud považuje toto zdůvodnění za věcně správné a dostatečné.
Za irelevantní lze pokládat též námitku stěžovatelky, že před započetím domovní prohlídky nebyl proveden výslech spoluobviněného uživatele bytu pana L. L. Jak vyplývá z obsahu spisu, byt byl ve vlastnictví občanů Hynka Franty a Tomáše Chaloupky, kteří byli před domovní prohlídkou vyslechnuti, zjistilo se však, že v bytě nebydlí, protože jej pronajali vietnamské nájemkyni, která však se toho času nezdržovala na území České republiky. Teprve po zahájení prohlídky byl v bytě objeven pan L. L., jehož vztah k bytu byl nejasný; později se zjistilo, že pan L. L. se v bytě zdržoval ilegálně a podílel se jako zahradník na pěstování konopí; v průběhu prohlídky byl dodatečně vyslechnut.
Ústavní soud se zabýval též námitkou stěžovatelky, že popis skutku krádeže ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je vadný, není v něm obsažena subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu a slovní popis trestného jednání je nevýstižný a nelze jej podřadit pod zákonné znaky krádeže. V enunciátu prvoinstančního rozsudku je skutek popsán takto:
"Obžalovaná P. sama v době od 20. 12. 2007 do 7. 4. 2008 v P. umožnila třetím osobám jako faktický nájemce této nemovitosti, za účelem pěstování konopí neoprávněný odběr elektrického proudu tak, že pod obezděním pilířku u domu bylo přímo na vodiči kabelu distribučního vedení nasvorkováno třífázové odbočení vodiče, které nebylo vedeno k elektroměrovému rozvaděči, ale přímo bez jištění do další elektrické instalace v domě, čímž byla způsobena společnosti PREdistribuce, a. s., se sídlem Praha 5, Svornosti 3199/19a, škoda ve výši 183.134,- Kč."
Je možno uznat, že popis skutku ve výroku rozsudku se vyznačuje jistou formulační neobratností, takže může vzbuzovat otázku, zda věta "umožnila třetím osobám... neoprávněný odběr elektrického proudu" koresponduje se zákonným zněním skutkové podstaty "přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní". Ústavní soud však dospěl k závěru, že takto v rozsudku popsaný skutek lze podřadit pod zákonné znaky trestného činu krádeže, aniž by to vyvolávalo pochybnosti o totožnosti skutku a navozovalo právní nejistotu.
Formulační obtíž je způsobena objektivně, totiž povahou odcizovaného předmětu - elektrického proudu, kterýžto je zákonnou definicí obsaženou v ust. § 89 odst. 13 tr. zák. považován za "věc sui generis". Ve vztahu k natolik specifické věci je jazykově obtížné vyjádřit výstižně slovesné zákonné znaky "přisvojit" a "zmocnit". Z celkového slovního popisu všech znaků objektivní stránky trestného činu a z textového kontextu je však dostatečně zřejmé, v čem inkriminované jednání spočívalo a obsah tohoto skutku lze subsumovat pod trestněprávní definici krádeže.
Neobstojí ani námitka nedostatečného vyjádření subjektivní stránky trestného činu. Je všeobecně uznáváno, že ve skutkové větě úmyslného deliktu nemusí být explicite obsaženo slovo "úmyslně", jestliže forma zavinění notoricky vyplývá z celkového kontextu. Úmyslné zavinění ve smyslu ust. § 4 tr. zák. vyplývá nejen z formulace "umožnila třetím osobám... neoprávněný odběr", nýbrž též z detailního popisu skutku na str. 17 odůvodnění druhoinstančního rozsudku.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině představě, že spáchání trestného činu krádeže by jí nebylo možno dokázat, pokud by nebylo přihlédnuto k věcným důkazům zajištěným při domovní prohlídce, kterou pokládá za nezákonnou. Dokazování v dané věci nebylo opřeno toliko o výsledky domovní prohlídky, nýbrž též o další komplex důkazů, popsaných a náležitě vyhodnocených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Kromě výpovědí obžalovaných (zvláště spoluobžalovaného L. L.), byly provedeny také svědecké výpovědi, znalecký posudek z oboru elektrotechniky a další důkazy. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že napadená rozhodnutí obecných soudů odporují předchozí judikatuře Ústavního soudu. Uváděné judikáty ( sp. zn. I. ÚS 46/96 ,
IV. ÚS 582/99 ,
II. ÚS 268/03 ,
III. ÚS 190/01 ,
II. ÚS 291/2000 ,
IV. ÚS 570/03 ,
II. ÚS 536/06 ,
III. ÚS 183/03 ,
IV. ÚS 2/02 ,
II. ÚS 474/07 ,
IV. ÚS 1780/07 ,
III. ÚS 287/96 ,
I. ÚS 536/06 ,
II. ÚS 362/06 ) vycházejí z jiného skutkového a právního základu, odchylného od nynější věci a jejich závěry tu nelze aplikovat. VI.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v té části, v níž se uplatněné námitky týkají trestního stíhání vedeného pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Pro stěžovatelkou navrhovaný odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal Ústavní soud důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu