Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 6 As 68/2022-70, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 8 A 98/2021-76, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na řádné řízení, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva").
2. Podstata této věci spočívá v tom, že stěžovatel napadl správní žalobou zásah žalovaného Úřadu vlády, spočívající v tom, že dne 12. 7. 2021 byl do funkce nejvyššího státního zástupce jmenován JUDr. Igor Stříž mimo otevřené výběrové řízení, které by bylo přístupné každému, kdo splňuje kritéria pro jmenování státním zástupcem. Stěžovatel žádal vyslovení nezákonnosti tohoto zásahu a dále vyslovení zákazu, aby žalovaný pokračoval v porušování jeho práva, zakotveného v čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle kterého mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
3. Městský soud tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo být jmenován státním zástupcem, tím méně nejvyšším státním zástupcem. Napadeným zásahem proto nemohl být stěžovatel zkrácen na svých právech.
4. Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem tento rozsudek zrušil a žalobu odmítl. V odůvodnění rozsudku především uvedl, že správní soudy mají pravomoc přezkoumávat proces jmenování (a odvolávání) nejvyššího státního zástupce, neboť se jedná o rozhodování v oblasti veřejné správy. Stěžovatel zvolil nesprávný žalobní typ, jelikož jmenování nejvyššího státního zástupce není nezákonným zásahem, nýbrž rozhodnutím. V daném případě by nicméně žaloba nemohla být věcně projednána ani za předpokladu, že by stěžovatel zvolil správný žalobní typ, jelikož stěžovatel není k podání této žaloby aktivně legitimován.
Jakkoliv je totiž funkce nejvyššího státního zástupce veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny, může tuto funkci vykonávat jen ten, kdo je státním zástupcem, což Nejvyšší správní soud velmi pečlivě odůvodnil. Aktivně legitimován k podání správní žaloby proti rozhodnutí o jmenování nejvyššího státního zástupce (např. z důvodu protiústavní svévole, diskriminace a jiných závažných vad) je proto pouze ten, kdo je státním zástupcem, což ovšem není případ stěžovatele. Proto neměla být žaloba vůbec projednána a Nejvyšší správní soud ji odmítl pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatele.
5. Bližší rekapitulace průběhu řízení před správními soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k rozsudku městského soudu návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu se jedná o zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].
7. Jak se totiž podává ze shora uvedené stručné narace věci, napadený rozsudek městského soudu zrušil již Nejvyšší správní soud, takže není možné ho věcně přezkoumat a na návrh stěžovatele zrušit podruhé. Ústavní soud z povahy věci není a nemůže být příslušný k přezkumu rozhodnutí, které v době jeho rozhodování již právně neexistuje. Podmínkou přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci v řízení o ústavní stížnosti je totiž existence takového rozhodnutí, které je aktuální a bezprostředně a individuálně zasahuje základní práva stěžovatele. Takovým rozhodnutím však logicky nemůže být rozhodnutí, které v době podání ústavní stížnosti bylo procesně "odstraněno" jiným způsobem, takže se stěžovatele již nemůže žádným způsobem dotýkat.
8. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve značně kuse pojaté ústavní stížnosti pouze namítá, že zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství výslovně nestanoví, že by funkce nejvyššího státního zástupce mohla být obsazena výhradně z řad státních zástupců. Stěžovatel tvrdí, že přednost má kodifikované právo a nikoliv "časově pozdější výklad zákona", který může být ze strany soudu i účelový s cílem vyhnout se projednání merita žaloby. Stěžovatel má za to, že po ukončení výběrového řízení na nejvyššího státního zástupce mohl být jmenován do funkce řadového státního zástupce.
9. Ústavní soud především uvádí, že stěžovatelem odkazovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje právo na řádné řízení, nýbrž právo na projednání nezávislým a nestranným soudem. Tohoto práva se přitom stěžovateli dostalo, a to jak ze strany městského soudu, tak také Nejvyššího správního soudu. O tom, že Nejvyšší správní soud se věcí zabýval důkladně, ostatně svědčí i okolnost, že rozsudek městského soudu po pečlivém přezkoumání zrušil a nahradil rozhodnutím vlastním - byť s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým. V této souvislosti je nicméně nutno zdůraznit, že právě zmíněné právo na soudní přezkum nelze zaměňovat s neexistujícím právem na vyhovění podanému návrhu. Jinak řečeno, v samotné okolnosti, že se Nejvyšší správní soud neztotožnil s právním názorem stěžovatele, nemůže spočívat důvodnost jeho námitky ohledně porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje jedinou námitku, kterou však uplatnil již před oběma správními soudy a se kterou se Nejvyšší správní soud velmi pečlivě a přesvědčivě vypořádal a v jeho argumentaci zdejší soud neshledal žádné pochybení, tím méně deficit dosahující protiústavní intenzity, což teprve by mohlo odůvodnit jeho zásah. Z důvodu stručnosti proto postačuje na argumentaci Nejvyššího správního soudu poukázat.
11. Rovněž Ústavní soud totiž považuje za logické, že správní žalobu proti rozhodnutí o jmenování nejvyššího státního zástupce může úspěšně podat pouze ten, kdo by tímto rozhodnutím mohl být potenciálně zkrácen na svých právech: tedy osoba, která na tuto funkci připadá do úvahy, a tou může být skutečně pouze státní zástupce, kterým ovšem stěžovatel nebyl a není. Nejvyšší správní soud v tomto kontextu velmi případně poukázal na provázanost jednotlivých ustanovení zákona o státním zastupitelství, na jeho legislativní vývoj a na nutnost číst zákon jako celek v jeho jednotlivých souvislostech a "nevytrhávat" z něj pouze některá ustanovení.
Právní názor stěžovatele, podle kterého se může o funkci nejvyššího státního zástupce úspěšně ucházet i osoba, která není v "systému" státního zastupitelství, přitom nemá žádnou pozitivně právní oporu a z důvodů, podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, nedává ani žádný rozumný smysl a pokud by se prosadil, vyvolal by řadu obtížně řešitelných či dokonce neřešitelných problémů.
12. Stěžovatel také zcela nesprávně vnímá roli soudů, když uvádí, že dává přednost kodifikovanému právu před výkladem zákona, prováděným soudem. Ve skutečnosti totiž mezi textem zákona a rozhodnutím soudu nestojí příslovečná "čínská zeď", nýbrž právě úkolem soudů je vyložit do úvahu připadající zákonné normy způsobem, který odpovídá standardním interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická a další), a následně je aplikovat na konkrétní okolnosti daného případu a tímto způsobem jej rozumně a spravedlivě vyřešit.
Rozhodovací činnost soudu proto není jakýmsi mechanickým přikládáním "zákonné šablony" na konkrétní okolnosti dané věci, nýbrž náročným intelektuálním procesem, kdy je nezadatelným úkolem soudu hledat smysl aplikované právní normy a vyložit ji tak, aby výsledné rozhodnutí bylo co možná nejvíce racionální a spravedlivé. Ve skutečnosti tak v procesu interpretace a aplikace práva dochází k přeměně (kodifikovaného) psaného práva na řešení konkrétních případů (transformace law in book na law in action).
13. Lze tak učinit závěr, že Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by bylo možno řádně odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají argumentačně velmi dobře položený základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu