Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti 4P INVEST, s. r. o., sídlem Kloboucká 1411, Brumov - Bylnice, zastoupené JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem, sídlem Krapkova 709/4, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2022 č. j. 74 Co 192/2021-114, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Opravny Telč, a. s., sídlem Radkovská 507, Telč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 714 706 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazení jí fakturovaných částek za dílo, které pro stěžovatelku provedla.
3. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2021 č. j. 19 C 83/2021-87 žalobu zamítl (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 43 045,60 Kč (výrok II.).
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 9. 2022 č. j. 74 Co 192/2021-114 změnil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok I.). Vedlejší účastnici řízení pak nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu, který rozhodoval podle zásady úspěchu ve věci [§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], aplikoval na danou věc § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů. Při zkoumání důvodů zvláštního zřetele hodných vyšel ze zjištění (ověřeného úřední činností krajského soudu), že stěžovatelka používá vůči svým obchodním partnerům stejný modus operandi, kdy bez zjevného důvodu odmítá podepisovat předávací protokoly díla a platit tak cenu díla. Podle krajského soudu je tak spravedlivé, aby si stěžovatelka, byť byla v řízení úspěšná, nesla sama náklady řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem krajský soud odůvodnil svoje rozhodnutí. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutí krajského soudu překvapivé. Je nepřijatelné, aby krajský soud zkratkovitě, povrchně a ledabyle odmítl přiznat, jinak úspěšné stěžovatelce, právo na náhradu nákladů řízení jen s argumentací, že se v jiné věci ubránila žalobě poukazem na nepodepsání předávacího protokolu. Postup krajského soudu, který v jedné věci vyjde striktně ze zásady úspěchu ve věci a v jiné věci (nyní ústavní stížností napadené) aplikuje § 150 o. s. ř., je neakceptovatelný. Krajský soud nijak nevysvětluje, v čem jsou okolnosti nyní posuzované věci odlišné od jiné věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 74 Co 134/2021, v níž o nákladech řízení rozhodoval podle zásady úspěchu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je sama stěžovatelka vědoma, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. V dané věci pak šlo o rozhodnutí podle § 150 o. s. ř., pro něž platí výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ještě více. Zmírňovací právo obsažené v § 150 o. s. ř. přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není současně žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)]. Krajský soud nicméně podle názoru Ústavního soudu dostatečně jasně, srozumitelně a v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění soudních rozhodnutí vyložil, proč je třeba v nyní posuzované věci použít § 150 o. s. ř. V jeho postupu nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
11. Namítala-li stěžovatelka, že rozhodnutí krajského soudu bylo pro ni překvapivé, pak nelze přehlédnout, že možnost použít § 150 o. s. ř. navrhovala v rámci odvolání již vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka dostala možnost se k tomuto návrhu vyjádřit, což, jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, rovněž učinila. Ani v tomto směru tedy nelze spatřovat jakékoliv pochybení krajského soudu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu