Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Evou Foltýnovou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2023, č. j. 100 Co 137/2023-119, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. S. a nezletilé E. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel (otec) se v řízení u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") domáhal uložení povinnosti první vedlejší účastnici (matce), aby mu předložila vyúčtování hospodaření s výživným pro nezletilou vedlejší účastnici, a to ve výši 160 000 Kč za období od 1. 4. 2021 do 30. 11. 2021, a dále za běžné výživné, které bylo zaplaceno od 1. 12. 2021 do 30. 4. 2023. Rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 0 P 132/2022-85, okresní soud návrh zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit matce náklady řízení před okresním soudem ve výši 8 257 Kč a před krajským soudem ve výši 4 598 Kč, k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).
3. Krajský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel podle dřívějších rozhodnutí obecných soudů hradí výživné na nezletilou ve výši 25 000 Kč měsíčně, z toho 20 000 Kč k rukám matky a 5 000 Kč na spoření; dlužné výživné se stěžovatel zavázal uhradit jednorázově, což učinil složením uvedené částky na bankovní účet, k němuž měli oba rodiče dispoziční oprávnění; tam v období od 1. 9. do listopadu 2021 hradil i běžné výživné. Stěžovatel z tohoto účtu zjistil, že matka k 13. 12. 2021 ze stěžovatelem uhrazeného výživného do 30. 11. 2021, v celkové výši 160 000 Kč, nic nevybrala, což ho vedlo k pochybnostem o způsobu nakládání matky se jměním nezletilé, neboť se mu jevilo, že matka finanční prostředky nespotřebovává ve prospěch dcery, ale že je využívá pro svoji potřebu.
4. Krajský soud konstatoval, že stěžovateli jde o předložení vyúčtování spotřební složky běžného výživného, nikoliv jeho spořící složky. Ve shodě s okresním soudem vycházel z názoru, že požadavek rodiče na předložení vyúčtování o hospodaření s běžným (spotřebním) výživným může být odůvodněn jen kvalifikovanými a důvodnými pochybnostmi o úrovni správy jmění druhým rodičem. To však v dané věci zjištěno nebylo. Matka v řízení uvedla, jaké jsou potřeby nezletilé a co vše na ni hradí, což podle soudu muselo být zřejmé i stěžovateli, neboť o nezletilou, jež je svěřena do rovnoměrné střídavé péče rodičů, ob týden pečuje. Stěžovatel nad rámec výživného nezletilé nic nehradí (což ostatně potvrdil on sám), muselo mu být tedy zřejmé, že vše (ošacení, kosmetiku, zdravotní potřeby, náklady spojené se studiem i volnočasovými aktivitami apod.) nezletilé hradí matka. Navíc bylo možno jen stěží uvěřit tomu, že by si stěžovatel při střídavé péči nevšiml toho, že potřeby nezletilé nejsou hrazeny, nebo že jakkoliv strádá. Podle názoru krajského soudu stěžovatel své pochybnosti o hospodaření matky s výživným ničím neodůvodnil. Skutečnost, že matka výživné nevyčerpala "do koruny", není důvodem pro závěr, že by se jměním nezletilé nakládala nehospodárně, neboť je naopak v zájmu nezletilé, nespotřebuje-li matka v některém měsíci výživné v celé výši a tvoří-li si rezervy pro případné zbytné i nezbytné mimořádné výdaje spojené s péčí o nezletilou. Navíc bylo třeba zohlednit, že stěžovatelem uhrazené dlužné výživné patří z podstatné části matce, neboť jí jeho úhradou bylo pouze dorovnáno to, co za něho na nezletilou hradila v době, kdy on vyživovací povinnost neplnil, a matka nesla veškeré náklady nezletilé. Stěžovateli se v řízení nepodařilo prokázat, že by matka porušila svou povinnost řádného hospodáře, přičemž ani soud v průběhu řízení nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily pro tento závěr.
5. Při rozhodování o nákladech řízení krajský soud shledal, že zde byly mimořádné okolnosti, pro které bylo namístě přiznat matce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelův návrh považoval s ohledem na blíže rozvedené okolnosti věci za šikanózní, přičemž zohlednil, že na neúspěšnost návrhu před formálním zahájením odvolacího řízení stěžovatele upozorňoval, i se stručným vylíčením důvodů, proč považuje rozsudek okresního soudu za správný. Krajský soud již v této fázi stěžovatele upozornil, že v případě trvání na projednání odvolání mu bude uložena povinnost zaplatit matce náklady řízení, které jsou pro ni navíc citelnějším zásahem do finanční situace než v případě stěžovatele, jehož příjmy jsou nadstandardní.
6. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Svou žalobu k obecným soudům odůvodnil pochybnostmi o způsobu nakládání s majetkem nezletilé, který je matka povinna spravovat s péčí řádného hospodáře. Tato povinnost se přitom vztahuje i na něho, neboť je rovněž nositelem rodičovské odpovědnosti; může ji však plnit pouze za předpokladu, že bude obeznámen s tím, jakým způsobem je s majetkem nezletilé nakládáno, což mu však matka odpírá. Vzhledem k jejím opakovaným tvrzením v jiných řízeních, že nezletilá hladoví a trpí nouzí, má stěžovatel pochybnosti o tom, zda je s majetkem nezletilé nakládáno řádně a zda jím nejsou uspokojovány potřeby matky. Soudy se však ke stěžovatelově návrhu stavěly předpojatě a diskriminačně. Považovaly-li návrh stěžovatele za šikanózní, vycházely pouze ze spekulací a nepodložily to žádnými důkazy. Argumenty, které v odůvodnění svých rozhodnutí použily, podle stěžovatele neobstojí a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Matka navíc požadovaným vyúčtováním disponuje, pouze mu ho odmítá předložit. Stěžovatel poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že jeho žádost o předložení vyúčtování je zcela legitimní a není důvod, aby mu toto právo bylo upíráno, neboť povinnost péče řádného hospodáře o jmění nezletilé tíží i jeho. K rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení uvádí, že je stiženo vadou, neboť matčina právní zástupkyně má od 25. 7. 2023 pozastaven výkon advokacie, a nebyla proto přinejmenším po část odvolacího řízení oprávněna matku zastupovat ani k tomu zmocňovat jiné osoby, což krajskému soudu zamlčela (o uvedené skutečnosti se dozvěděl až okresní soud v listopadu 2023 v souvislosti s jiným aktuálně vedeným řízením mezi týmiž účastníky).
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena práva a svobody účastníka řízení, jež jsou chráněna předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Do rozhodování soudů v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních.
10. Pro rozhodnutí o stěžovatelově návrhu bylo v řízení před obecnými soudy klíčové posouzení, zda stěžovatel prokázal existenci kvalifikovaných a důvodných pochybností o správně jmění nezletilé matkou, či nikoliv. Platí totiž, že v případě běžného výživného, určeného ke spotřebě, má rodič, který spravuje jmění nezletilého, povinnost předložit druhému rodiči vyúčtování o hospodaření s ním pouze tehdy, jsou-li dány důvodné pochybnosti o řádném nakládání s tímto jměním. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou sám stěžovatel odkazuje, vyplývá, že povinnost bez dalšího vyúčtovat výživné tíží pečujícího rodiče zásadně v rozsahu výživného placeného za účelem tvorby úspor (srov. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3771/11
, nebo ze dne 3. 3. 2020,
I. ÚS 2508/19
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ačkoliv je nepochybné - a v tomto ohledu Ústavní soud stěžovateli v obecnosti přitakává - že je jistě jeho právem být obeznámen s tím, jak je nakládáno s majetkem jeho dcery, pojí se toto právo v případě tzv. spotřební složky výživného především s kvalifikovanými pochybnostmi o úrovni správy jmění dítěte, tj. s dostatečně závažnými okolnostmi zpochybňujícími tvrzení pečujícího rodiče, při jejichž prokázání lze činit konkrétní opatření (srov. též stěžovatelem odkazované usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 289/23
, bod 14). Uvedený závěr zohledňuje skutečnost, že pro spolehlivé a věrohodné vyúčtování spotřeby běžného výživného by bylo nezbytné zaznamenávat v podstatě každý výdaj vynaložený pro nezletilé dítě, což v žádném případě není činnost, kterou by bylo ve standardních případech možno označit za běžnou součást péče o nezletilé dítě.
11. V posuzované věci však žádné závažné pochybnosti, které by jediné mohly odůvodnit stěžovatelův požadavek, zjištěny nebyly. K tomu je nutno dodat, že tento stěžejní závěr obecných soudů ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nezpochybňuje a nepoukazuje na žádné konkrétní skutečnosti či okolnosti věci, které by v řízení tvrdil a z nichž by takovéto pochybnosti vyplývaly.
12. Výše uvedená východiska pro přezkum Ústavního soudu (bod 9 tohoto rozhodnutí) se uplatní o to více při posuzování rozhodnutí o nákladech řízení, jež mají vůči rozhodnutím ve věci samé jednoznačně podružnou povahu. Ústavní soud není v řízení v zásadě oprávněn přehodnocovat nákladové výroky soudů, a to ani tehdy, dospěl-li by k závěru, že je rozhodnutí o nákladech řízení nesprávné. Kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium posuzování důvodnosti ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 1950/14
a další).
13. V dané věci nebylo možno odhlédnout od toho, že stěžovateli byla nákladovým výrokem krajského soudu uložena povinnost zaplatit náklady řízení v celkové výši 12 855 Kč, tedy ve výši, jež je v judikatuře Ústavního soudu tradičně považována za tzv. bagatelní (např. usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2486/23
). K tomu lze dodat, že stěžovatel netvrdí, že mu povinnost zaplatit matce náklady řízení před soudy obou stupňů uložena být neměla; proti tomuto závěru krajského soudu nevznáší žádnou námitku. Má pouze za to, že s ohledem na pozastavení výkonu advokacie matčiny právní zástupkyně dne 25. 7. 2023 měla být výsledná částka nákladů řízení nižší, jelikož od uvedeného data již tato právní zástupkyně ve věci neměla činit žádné úkony.
14. Ústavní soud připomíná, že již samotná "bagatelní" povaha sporu v zásadě zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, neprovázejí-li věc zároveň mimořádné okolnosti, které ji naopak z hlediska ústavnosti činí významnou. Zároveň platí, že je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti uvedl a případně doložil, proč věc vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu. Úkolem nynějšího stěžovatele proto bylo zejména vysvětlit, proč se tvrzené pochybení spočívající v uložení povinnosti zaplatit náklady řízení v nesprávně stanovené výši promítá do jeho právní sféry natolik zásadním způsobem, že zakládá porušení jeho základního práva či svobody. Stěžovatel však v ústavní stížnosti žádné takovéto specifické okolnosti věci, které by svědčily o mimořádném kontextu jeho situace, a které by otevíraly prostor k zásahu Ústavního soudu, netvrdí.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu