Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Pernicové a Karla Pernici, zastoupených JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, směrující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2015 č. j. 22 Co 319/2015-33, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2015 č. j. 22 Co 319/2015-33 se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení jejich základního práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek.
2. Napadeným usnesením změnil krajský soud v neprospěch stěžovatelů výrok usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2015 č. j. 5 C 250/2014-27 o nákladech řízení tak, že stěžovatelům uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 883 Kč a dále náklady odvolacího řízení ve výši 1 815 Kč.
3. Z důvodů rozvedených v ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud při aplikaci a interpretaci ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu postupoval zcela svévolně, přičemž jím přijatý výklad předmětného ustanovení představuje extrémní vybočení z pravidel upravujících civilní řízení.
4. Dne 3. 12. 2015 obdržel Ústavní soud od právní zástupkyně stěžovatelů návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Podle odůvodnění návrhu jsou oba stěžovatelé starobní důchodci, stěžovatelka navíc prodělává finančně náročnou léčbu a okamžitý výkon rozhodnutí by měl tudíž pro ně velmi nepříznivé následky.
5. Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost zásadně nemá odkladný účinek (ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
6. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů může v daném případě a v daných souvislostech představovat závažný zásah do základních práv stěžovatelů za situace, kdy argumenty stěžovatelů se zdají být náležitě zdůvodněny, a rozhodnutí Ústavního soudu si vyžádá delší čas. Exekuce napadeného rozhodnutí by tak stěžovatelům mohla způsobit nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti do skončení řízení o ústavní stížnosti může vzniknout jiným osobám. Neexistuje ani žádný veřejný zájem, jenž by odkladu vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu bránil.
7. S ohledem na výše uvedené rozhodl Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu
7. Stěžovatelé namítli, že krajský soud postupoval v hrubém rozporu se závaznými pravidly pro náhradu nákladů řízení. Dovodil, že je třeba aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu, ale sám míru zavinění účastníků na zastavení řízení neposoudil. Vůbec nezkoumal, zda byla žaloba podána důvodně. Kdyby žaloba nebyla vzata zpět, byla by zamítnuta, protože stěžovatelé nebyli povinni byt vyklidit, a to ani v době, kdy ke zpětvzetí žaloby došlo. Krajský soud se nezabýval tím, zda a kdy byla stěžovatelům dána platná výpověď z nájmu. Dle stěžovatelů nelze připustit, aby byly podávány žaloby před lhůtou na plnění, ve lhůtě bylo splněno a žalobcům byla při zpětvzetí předčasně podané žaloby přiznána náhrada nákladů řízení. Postup krajského soudu dle nich představuje nepřípustnou libovůli při soudním rozhodování, která svými důsledky zasahuje do základních práv a svobod stěžovatelů.
8. Ústavní soud na návrh stěžovatelů usnesením ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 3447/15
odložil vykonatelnost usnesení krajského soudu (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Pro účely tohoto řízení si vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 5 C 250/2014 a vyjádření krajského soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení.
10. Krajský soud ani vedlejší účastníci řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
11. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
13. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelů a obsahem soudního spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
15. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance "správného" rozhodnutí, natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Závěr o jeho porušení nelze odůvodnit toliko rozdílným názorem na výklad tzv. podústavního práva provedený obecnými soudy [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)] nebo tím, že neodpovídá názoru stěžovatele [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000
(U 24/27 SbNU 293)]. Uvedené však neplatí v situacích, kdy tento výklad založil porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, v důsledku čehož představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tuto výjimku lze přitom vztáhnout i na aplikaci procesních předpisů [srov. např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2671/09
(N 33/60 SbNU 397)].
16. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Tím však není řečeno, že by tato otázka nemohla ve výše vymezených případech (viz předchozí bod) nabýt ústavněprávního rozměru.
17. V posuzované věci stěžovatelé namítají, že jim neměla být uložena náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu. V případě zastavení řízení může obecný soud rozhodnout o nákladech řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jako to učinil okresní soud v této věci. Nebo může rozhodnout podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že jednomu z účastníků řízení uloží nahradit jeho náklady, jak učinil krajský soud. Podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu totiž platí, že "[j]estliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
18. K výkladu citovaného ustanovení Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že postup podle teze, dle níž jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného lze zjistit, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá [srov. např. nálezy ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2899/10
(N 38/60 SbNU 455) nebo ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16
(N 12/84 SbNU 153) a ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3592/16
(N 14/84 SbNU 167)]. Ve dvou posledně uvedených nálezech Ústavní soud také vyslovil, že z pravidla obsaženého v § 146 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývají nikoliv dva předpoklady přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, nýbrž předpoklady tři, a to zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a důvodnost žaloby.
19. Shodně jako v posledně zmíněných nálezech lze i v této věci dospět k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, že by se zabýval důvodností žaloby podané vedlejšími účastníky. Pokud snad důvodnost žaloby dovodil pouze ze skutečnosti, že stěžovatelé po jejím podání byt vyklidili, jde o formalistický postup, neboť nezohlednil, zda stěžovatelé měli v době podání žaloby právo v bytě dále bydlet, zda nebyla žaloba podána předčasně, ani to, že stěžovatelé tvrdili, že jim byla odpojena vedlejšími účastníky elektřina a jako lidé důchodového věku museli i z tohoto důvodu před nastávajícími zimními měsíci byt opustit.
K tomu odkazovali i na obsah protokolu o předání bytu. Proto se jeví mnohem přiléhavějším hodnocení okresního soudu, podle něhož z obsahu spisu, zejména z protichůdných tvrzení účastníků řízení, nelze s jistotou dovodit, že by stěžovatelé vyklidili byt (pouze) v reakci na podanou žalobu. Způsob, jakým citované ustanovení aplikoval krajský soud, tedy posouzení důvodnosti žaloby výlučně z procesního hlediska, by mohl svádět k šikanóznímu podávání žalob ještě před uplynutím lhůty k plnění, jejichž následkem by v každé situaci bylo uložení povinnosti žalovanému nahradit žalobci náklady řízení, nadto mnohdy v excesivním rozsahu.
20. Z výše popsaných východisek pro hodnocení, kdy došlo k porušení práva na soudní ochranu, vyplývá, že taková situace nastala i v tomto případě. Krajský soud navíc nerespektováním závazného výkladu Ústavního soudu týkajícího se § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu porušil nejen právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale s ohledem na související zásah do majetkové sféry stěžovatelů i jejich právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Oba tyto kasační důvody se zároveň vztahují i na závislý výrok krajského soudu o nákladech odvolacího řízení, neboť krajský soud bude o odvolání vedlejších účastníků řízení rozhodovat znovu. Porušeními dalších stěžovateli tvrzených práv se Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo s ohledem na shora uvedené závěry nadbytečné.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelů důvodnou. Podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení vyhověl (výrok I) a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok II). V dalším řízení bude povinností krajského soudu rozhodnout o odvolání vedlejších účastníků řízení v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu. V případě, že bude znovu rozhodovat o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, bude se muset soustředit na splnění všech předpokladů přiznání náhrady nákladů řízení, tedy i na důvodnost žaloby. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).