Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky R. N. F., zastoupené Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou, sídlem Čimická 1833/72a, Praha 8 - Kobylisy, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 200/2025-199 ze dne 13. srpna 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník (otec) jsou rodiči tří dětí, dvou dcer a syna. O děti pečují v rovnoměrném týdenním intervalu střídání a každému z rodičů bylo stanoveno výživné. K úhradě potřeb dětí rodiče využívají společný účet a potřeby z něj platí po autorizaci každého z nich.
2. Matka zaplatila nejstarší dceři rovnátka a školu v přírodě, oběma starším dětem školu v přírodě na Krétě a synovi lyžařský kurz. Na aktivitách a zákroku a ani na podílení se na nákladech na ně se rodiče nedohodli. Matka následně podala na otce žalobu o zaplacení podílu na nákladech na uvedené aktivity a zákrok z titulu bezdůvodného obohacení. Argumentovala, že plnila za otce.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (obvodní soud) rozsudkem č. j. 16 C 30/2024-173 ze dne 13. ledna 2025 řízení zastavil co do částky 769 Kč (výrok I) a uložil otci zaplatit matce částku 40 900 Kč (výrok II). Rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Náklady měl za účelně vynaložené a v zájmu dětí, otcovy poměry umožňovaly se na nákladech podílet. Obvodní soud uzavřel, že matka plnila za otce, co měl jako otec dětí po právu plnit sám.
4. Městský soud v Praze (městský soud) napadeným rozsudkem k odvolání otce změnil výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
5. Městský soud měl za rozhodné, že v době vynaložení nákladů existovalo pravomocné rozhodnutí o vyživovací povinnosti rodičů. Zdůraznil účel výživného a krytí veškerých potřeb dítěte v případě standardně stanovené vyživovací povinnosti. Dohodu mezi rodiči označil jako nejvhodnější řešení pro nastavení pravidla krytí mimořádných výdajů a odkázal na procesní řešení (návrh na změnu poměrů a návrh na nahrazení souhlasu druhého rodiče) v případě, že k dohodě nedospějí. Shrnul, že platby mimořádných výdajů nebyly mezi rodiči nijak soudně upraveny. Uzavřel, že matka jednala svévolně bez náležitého souhlasu otce a dobrovolně se rozhodla tyto mimořádné výdaje uhradit. Bezdůvodné obohacení na straně otce nedovodil.
6. Matka se domáhá zrušení rozsudku městského soudu. Tvrdí, že jím soud porušil její základní práva a práva jejích dětí (které označuje jako vedlejší účastníky) zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
7. Matka namítá, že napadené rozhodnutí zakládá vysoce nežádoucí stav, který umožňuje jednomu z rodičů v režimu střídavé péče neplatit zcela odůvodněné a žádoucí náklady. Rozhodnutí neklade jako přední hledisko zájem dítěte, nezajišťuje rozvoj dětí v nejvyšší možné míře a v jeho důsledku se nebude dětem dostávat včasné zdravotní péče. Do práva matky vlastnit majetek je zasaženo tím, že je nucena dětem jejich aktivity platit sama, a to i proto, že děti nechce o ně ochudit. Matka dále namítá, že není reálné získat soudní rozhodnutí ve lhůtě, ve které je třeba zdravotní pomůcku nebo mimo školní aktivitu uhradit. Cesta návrhem na zvýšení výživného nebo nahrazení souhlasu druhého rodiče je vzhledem k časové náročnosti řízení v rozporu se zájmy dětí a nemá ani opodstatnění, protože výživné v režimu rovnoměrné střídavé péče neslouží k placení nákladů dítěte nad rámec běžných denních nákladů. Logicky jsou proto rodiče povinni platit náklady dětí přesahující běžné denní náklady rovným dílem.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla rozhodnutí, jejichž výroky jsou napadeny, vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Matka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí také pro zásah do ústavně zaručených práv dětí. Ústavní soud v této části však shledal ústavní stížnost podanou jako někým zjevně neoprávněným, neboť děti nebyly účastníky řízení.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že matka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž městský soud dospěl při posuzování právní otázky, zda v situaci, kdy nezletilé dítě je ve střídavé péči rodičů, výše výživného na dítě, kterou mají rodiče platit, je stanovena pravomocným rozhodnutím soudu, jeden z rodičů o své vůli, bez dohody s druhým a ze svého vynaloží na potřeby dítěte mimořádný výdaj, může žádat úspěšně náhradu poměrné části takového výdaje po druhém rodiči z titulu bezdůvodného obohacení jakožto plnění za jiného, nebo jde o otázku, která má být rozhodnuta v řízení ve věci péče o nezletilé.
10. Tím matka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Žádné takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
11. Předně pro hodnocení možné protiústavnosti napadeného rozhodnutí je zásadní, že předmětem řízení je tzv. bagatelní částka, konkrétně 40 900 Kč. Uložení povinnosti zaplatit bagatelní částku však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Matka ve své argumentaci nijak nezohledňuje bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost přitom neshledal ani Ústavní soud.
12. V projednávané věci je zásadní to, že matka se domáhala úhrady mimořádných výdajů nezletilých dětí nikoliv v řízení ve věci výživy nezletilého dítěte podle § 466 písm. c) zákona o zvláštních řízeních, ale ve sporu vedeném proti otci jako žalovanému. Obecné soudy jí proto v tomto typu řízení nemohly vyhovět. Nejedná se o bezdůvodně formalistický přístup. V řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je účastníkem řízení nezletilé dítě, které je zastoupeno opatrovníkem a jehož nejlepší zájem je zásadním referenčním kritériem rozhodování. Jakákoliv částka, kterou soud uloží uhradit jednomu z rodičů z titulu vyživovací povinnosti vůči nezletilému dítěti, je určena pro toto nezletilé dítě, nikoliv pro druhého z rodičů. Zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje speciálně i výkon rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé děti, včetně výkonu rozhodnutí ve věcech výživného.
13. Všechny uvedené skutečnosti brání vyhovění návrhu stěžovatelky ve sporném řízení.
14. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že nástroje upravené v zákonu o zvláštních řízeních soudních jí neposkytovaly potřebnou a včasnou právní ochranu. V projednávané věci se jednalo o výdaje, jejichž vynaložení bylo známé předem. V případě nutnosti bylo možno ve věcech tohoto typu požádat i o nařízení předběžného opatření (§ 75c občanského soudního řádu), popř. od 1. ledna 2026 o vydání prozatímního rozhodnutí podle § 465a a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních.
15. Ústavní soud tedy (z vícero důvodů) neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a tak ani důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. prosince 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu