Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Vondrákové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, č. j. 26 Cdo 1705/2022-137, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 54 Co 221/2021-85, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. 12. 2019 domáhala zaplacení prostředků v celkové výši 1 023 005 Kč, jež investovala v roce 1991 a 2002 do půdní vestavby bytu specifikovaného v jejím podání.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nicméně stěžovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 3. 2021, č. j. 19 C 608/2019-58, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (výrok I.). Městský soud posoudil nárok stěžovatelky jako bezdůvodné obohacení, a tedy nikoliv - jak učinil obvodní soud - jako nárok na vypořádání investice vložené do pronajaté věci, a "s odkazem na ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů měl nárok za promlčený, neboť k bezdůvodnému obohacení žalované došlo v roce 1991 a v roce 2002, kdy rovněž získala [stěžovatelka] vědomost o tom, o kolik se žalovaná obohatila (požadovaná výše úhrady stavebním firmám za provedené práce)." Městský soud dále rozhodl, že "počátek běhu promlčecí doby nelze počítat od okamžiku, kdy byla [stěžovatelka] v roce 2019 pod tlakem exekuce vyklizena z bytu."
5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž zejména namítá, že jí bylo upřeno právo unést břemeno tvrzení a důkazní. Uvádí, že "základem porušení práva na spravedlivý proces je změněná právní kvalifikace odvolacím soudem. V takovém případě mu totiž § 213b o. s. ř. ukládá poskytnout stěžovatelce prostor pro tomu odpovídající tvrzení a důkazní návrhy. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by bývala byla odvolacím soudem vyzvána dle § 213b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění tvrzení k bezdůvodnému obohacení, tedy zda k plnění měla právní důvod a jaký a případně kdy odpadl, pak by stěžovatelka jistě vyhověla." Stěžovatelka zdůrazňuje, že pochybením na straně odvolacího soudu se tak však nestalo.
7. Ústavní soud nejprve uvádí, že ačkoliv stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nezmiňuje rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje na ně v odůvodnění. Ústavní soud proto s ohledem na vyloučení přílišného formalismu dovodil, že stěžovatelka napadá právě i rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto je rovněž přezkoumal. Toto usnesení stěžovatelka ostatně i přiložila k ústavní stížnosti a od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že argumentace stěžovatelky neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, byť stěžovatelka své námitky zastřešuje odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatelky se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo.
11. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Městský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil, zdůvodnil, proč se odchýlil od právního názoru obvodního soudu a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž dostatečně vyložil, proč stěžovatelkou uplatněnému nároku nevyhověl. Na jeho postupu a rozhodnutí tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu nepřípadně zaměňuje s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci.
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci především podstatné, že městský (i obvodní) soud dospěl bez ohledu na odlišnou právní kvalifikaci žalobního nároku - bezdůvodné obohacení oproti vypořádání investice vložené do pronajaté věci - k závěru, že tento nárok je již promlčen. Jak výstižně uvedl městský soud (srov. rozsudek městského soudu, bod 14), "i pro případ, že by nárok žalobkyně měl být posouzen jako nárok dle § 667 odst. 1 obč. zákoníku (s odkazem na použití § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je správný názor soudu prvního stupně, že došlo k uplynutí promlčecí doby a že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy." Obecné soudy též stěžovatelce vysvětlily, proč nelze počátek běhu promlčecí lhůty počítat od okamžiku vyklizení z bytu (srov. rozsudek městského soudu, bod 13; rozsudek obvodního soudu, s. 5, resp. rozsudek městského soudu, bod 14). Ještě jednou budiž řečeno, že na takto odůvodněných závěrech nespatřuje zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu