III.ÚS 3463/25 ze dne 26. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Log-point Areál Višňové, s. r. o., sídlem Příkop 838/6, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2025 č. j. 20 Cdo 1099/2025-123, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2024 č. j. 4 Co 36/2024-71, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.
května 2024 č. j. 50 Cm 338/2023-37, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2023 č. j. 8 Cmo 174/2023-1129 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2023 č. j. 18 Cm 141/2013-1108, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále obchodní společnosti a) Gas Invest Partner s. r. o., sídlem Nerudova 287/45, Nový Jičín, b) Ing. Aleše Hodiny, Dr.h.c., c) OSDA - ČR - RAAB KARCHER STAVIVA, pobočného spolku, sídlem Nádražní 532/157, Ostrava, obchodní společnosti d) innogy Energie, s.
r. o., sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10, a obchodní společnosti e) E.ON International Participations N.V., sídlem Willemsplein 4, 5211 AK s-Hertogenbosch, Nizozemské království, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se účastní jako jedna z navrhovatelek řízení o přezkoumání výše protiplnění vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 18 Cm 141/2013. V průběhu řízení krajský soud napadeným usnesením ustanovil revizního znalce, zadal mu znalecký úkol a uložil účastníkům povinnost poskytnout mu nezbytnou součinnost a povolil mu přibrat konzultanty ke splnění znaleckého úkolu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka spolu s vedlejším účastníkem b) odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 15. 8. 2023 odmítl s odůvodněním, že usnesení o ustanovení (revizního) znalce je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné, protože se jím upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
3. Proti usnesení vrchního soudu ze dne 15. 8. 2023 podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením ze dne 31. 10. 2024 rozsudek krajského soudu potvrdil. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl.
II. Argumentace stěžovatelky 4.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v procesním postupu obecných soudů při ustanovení revizního znalce. Namítá, že usnesení krajského soudu o ustanovení revizního znalce je nepřezkoumatelné. Krajský soud pouze obecně uvedl, že účastníkům řízení se podařilo "vážně zpochybnit některé závěry" dříve ustanoveného znalce, aniž by konkretizoval, které závěry byly zpochybněny, čím k jejich zpochybnění došlo a proč dosavadní vysvětlení znalce nevedlo k výsledku. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud ustanovením revizního znalce nepřípustně převzal důkazní iniciativu a důkazní břemeno účastníků řízení. Krajský soud podle stěžovatelky bez vyhodnocení dosavadních důkazů a bez konkretizace sporných skutečností ustanovil revizního znalce z vlastní iniciativy, aniž účastníkům poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebo jim dal možnost reagovat vlastními důkazními návrhy.
5. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že vrchní soud odmítl její odvolání proti usnesení o ustanovení revizního znalce jako nepřípustné s odůvodněním, že jde o rozhodnutí upravující vedení řízení podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle stěžovatelky je takový výklad protiústavní, neboť ustanovení znalce - a zvláště revizního - není pouhým procesním opatřením technické povahy, ale rozhodnutím s významnými dopady do práv účastníků. Upozorňuje zejména na to, že již ustanovením znalce vzniká předpoklad pro vznik nákladů řízení, přičemž účinnou obranu proti těmto důsledkům nelze podle ní zajistit až v rozhodnutí o znalečném.
Současně poukazuje na nesoulad takového výkladu s principem koherence právního řádu, neboť právní úprava připouští odvolání jak proti rozhodnutí o znalečném, tak proti rozhodnutím ve věcech bagatelních (jejichž hodnota je například 10 001 Kč), zatímco proti rozhodnutí o ustanovení znalce nikoli, čímž je účastníkům znemožněno účinně brojit i proti samotnému vymezení znaleckého úkolu. Poukazuje na to, že závěr soudů je založen především na historickém stanovisku Nejvyššího soudu publikovaném pod č. R 1/1981, který však vznikl v odlišných právních poměrech.
Ve vztahu k reviznímu znalci stěžovatelka navíc zdůrazňuje, že zákon od roku 2011 výslovně stanoví konkrétní podmínky pro jeho ustanovení podle § 127 odst. 2 o. s. ř., a považuje proto za nepřijatelné, aby jejich splnění bylo vyloučeno z odvolacího přezkumu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti.
7. Stěžovatelka napadá mimo jiné usnesení o ustanovení (revizního) znalce a s tím spojené výroky. Ústavní soud nepominul, že v minulosti nepostupoval při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu rozhodnutí jednotně, když v některých případech dovodil přípustnost ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 2962/12 , ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3133/13 či ze dne 24. 3.
2015 sp. zn. II. ÚS 3450/14 , která vycházela z usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05
(U 23/38 SbNU 587); opačně např. již usnesení ze dne 22. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 12/2000 ]. Následná rozhodovací praxe Ústavního soudu však již odmítá ústavní stížnosti proti usnesení o ustanovení znalce jako nepřípustné (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 1183/16 , ze dne 30. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 4237/16 , ze dne 20. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 3249/24 , ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 799/25 či ze dne 19. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2573/25 ).
8. Aktuální přístup Ústavního soudu odpovídá východiskům posuzování přípustnosti ústavních stížností směřujícím proti nemeritorním rozhodnutím, vymezeným zejména stanovisky pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.) a ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 (510/2025 Sb.), podle nichž je ústavní stížnost proti nemeritornímu rozhodnutí přípustná pouze při kumulativním splnění dvou podmínek: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Usnesení o ustanovení (revizního) znalce tyto podmínky nesplňuje, neboť jde o rozhodnutí nezpůsobilé bezprostředně zasáhnout citelně do základních práv stěžovatelky a především stěžovatelka má možnost chránit svá práva v průběhu pokračujícího řízení a po jeho skončení může napadnout konečné rozhodnutí, v jehož rámci lze namítat i vady předcházejícího procesu (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2109/23 ).
9. Ústavní stížnost proti usnesení o ustanovení revizního znalce a souvisejícím výrokům je proto nepřípustná. V dané věci přitom nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka je ani netvrdí. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud neshledal. 11.
Námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupu krajského soudu při ustanovení revizního znalce a proti odůvodnění usnesení o ustanovení znalce (části IV a V ústavní stížnosti, shrnuté výše v bodě 4) se Ústavní soud nezabýval, neboť to ani s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti v tomto rozsahu učinit nemohl. Zaměřil se tak pouze na posouzení ústavnosti závěru, že proti usnesení o ustanovení revizního znalce není přípustné odvolání.
12. V prvé řadě je třeba předeslat - čehož si je ostatně stěžovatelka vědoma - že žádné základní právo na odvolání v civilních věcech neexistuje [srov. nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09
(N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), body 44 a 56]. Rozhodne-li se však zákonodárce možnost odvolání účastníkům řízení poskytnout, vztahují se na ně garance spojené s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 24. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 3354/19
(N 154/101 SbNU 74), bod 20]. Pokud by tedy stěžovatelce právo podat odvolání podle zákona náleželo, mohlo by jeho odmítnutím být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.
13. V projednávané věci tak jde o výklad § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., konkrétně o posouzení, zda usnesení o ustanovení revizního znalce podle § 127 odst. 2 o. s. ř. představuje usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně odůvodnily, že usnesení o ustanovení revizního znalce je usnesením, proti němuž není odvolání ze zákona přípustné. Zdůraznily zejména, že jde o procesní opatření sloužící k řádnému a hospodárnému vedení řízení, jímž soud není vázán a které může v průběhu řízení změnit, aniž by bylo třeba zásahu odvolacího soudu. Ústavní soud na těchto závěrech neshledává nic ústavněprávně problematického.
14. Uvedený závěr odpovídá dosavadní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně zdůraznil, že rozhodnutí o ustanovení znalce představují typická procesní usnesení upravující vedení řízení (srov. např. usnesení ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 1486/09 , usnesení sp. zn. I. ÚS 4237/16 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1183/16 ; srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 3133/13 ). Stejný názor zastává i současná odborná literatura, na kterou obecné soudy odkázaly (k čemuž lze ještě doplnit odkaz na komentář Jirsa, J. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář) Kniha I. § 1-250l občanského soudního řádu. Vydání čtvrté, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2023, s. 854). Jde tedy o výklad dlouhodobě ustálený a jednotně přijímaný.
15. Ústavní soud se přesto stručně vyjádří ke konkrétním argumentům stěžovatelky. Poukazuje-li například na to, že ustanovením revizního znalce může být dotčena možnost účastníků vymezit znalecký úkol či zpochybnit nezbytnost jeho zadání, je třeba zdůraznit, že znalecký posudek představuje pouze jeden z důkazů v rámci dokazování a podléhá hodnocení soudu stejně jako jiné důkazní prostředky a není jím předjímáno výsledné rozhodnutí. Proti způsobu vedení dokazování, hodnocení důkazů i proti skutkovým závěrům, které se mohou opírat mimo jiné o závěry revizního znaleckého posudku, lze brojit v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. 16.
Na povaze tohoto usnesení jako procesního rozhodnutí nic nemění ani skutečnost, že v případě revizního znaleckého posudku zákon od roku 2011 výslovně vymezuje podmínky jeho ustanovení v § 127 odst. 2 o. s. ř. I ustanovení znalce podle § 127 odst. 1 o. s. ř. je podmíněno splněním určitých zákonných předpokladů, zejména tím, že rozhodnutí závisí na posouzení skutečností vyžadujících odborné znalosti a na posouzení složitosti odborné otázky. Přesto ani v těchto případech není proti usnesení o ustanovení znalce odvolání přípustné, ačkoli důsledky takového rozhodnutí - včetně potenciálního vzniku nákladů řízení - mohou být obdobné.
17. Nepřípadná je rovněž argumentace stěžovatelky údajnou nekoherencí právního řádu. Jak již bylo uvedeno, právo na odvolání není ústavně zaručeno a je věcí zákonodárce, v jakých případech jeho přípustnost stanoví. Skutečnost, že odvolání je přípustné proti rozhodnutí o znalečném [což je mimo jiné z důvodu ochrany práv a zájmů znalce - srov. např. nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12
(N 11/68 SbNU 169)] či že právní úprava odlišně upravuje možnost odvolání v jiných procesních situacích, proto sama o sobě nezakládá protiústavnost sporného závěru o nepřípustnosti odvolání v dané situaci.
18. Konečně ani námitka stěžovatelky týkající se potenciálních nákladů znaleckého posudku neobstojí. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud, samotné rozhodnutí o ustanovení znalce totiž neznamená, že účastník řízení ponese náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku. O znalečném rozhoduje soud samostatným rozhodnutím, přičemž proti němu je odvolání přípustné. O povinnosti účastníků nahradit náklady řízení, včetně nákladů znalečného, pak soud rozhoduje v rámci nákladového výroku konečného rozhodnutí ve věci samé (případně i dříve), proti němuž je rovněž odvolání přípustné. Pokud by přitom vadnost znaleckého posudku vedla ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly, nemůže jejich úhrada jít k tíži účastníka řízení, který jejich vznik nezavinil. Posouzení těchto otázek však přísluší obecným soudům v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1081/18 ).
19. Považuje-li stěžovatelka některá starší rozhodnutí, na která obecné soudy odkázaly, za nepřiléhavá, není to z hlediska výsledného posouzení podstatné. Stěžejní důvody, o něž napadená rozhodnutí opřela svůj závěr o nepřípustnosti odvolání, totiž obstojí samy o sobě, bez ohledu na tyto odkazy. Pro Ústavní soud je rozhodující, že stěžovatelce zůstávají zachovány procesní prostředky k ochraně jejích práv v rámci pokračujícího řízení před obecnými soudy, a to jak v souvislosti s případným rozhodnutím ve věci samé, tak i při rozhodování o nákladech řízení.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu