Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. J. V., zastoupené Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 10. 2022 č. j. MV-147463-3/SO-2022 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 7. 2022 č. j. MV-52562-37/VS-2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je státní občankou Ukrajiny a na území České republiky má povolení k trvalému pobytu od 20. 2. 2013. Dne 2. 3. 2020 požádala o udělení státního občanství České republiky s odůvodněním, že dlouhodobě žije na území České republiky, kde má pevné pracovní i rodinné zázemí a přátelské vazby. K žádosti o udělení státního občanství stěžovatelka připojila řadu listin, obsahujících - mimo jiné - doporučující stanovisko Úřadu městské části Praha 3, osvědčení o vykonání zkoušky znalosti z českého jazyka, základní znalosti ústavního systému České republiky a základní orientace v reáliích pro účely udělování státního občanství, potvrzení o bezdlužnosti, potvrzení o neevidování přestupku a výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 19. 2. 2021 č. j. MV-52562/17/VS-2020 tuto žádost zamítlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu podle § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o státním občanství"). Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 4. 6. 2021 č. j. MV-43358-3/SO-2021.
3. Obě správní rozhodnutí byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2116/21 ze dne 19. 10. 2021. V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka musí mít možnost seznámit se se stanovisky bezpečnostních služeb, neboť ve stěžovatelčině případě nehrozí prozrazení utajovaných informací vzhledem k tomu, že tyto informace jsou stěžovatelce známy. Ústavní soud rovněž zavázal správní orgány umožnit stěžovatelce na tyto informace a jejich hodnocení ze strany správních orgánů argumentačně reagovat a v případě, že žádosti nevyhoví, řádně, přezkoumatelně, přesvědčivě a za použití principu proporcionality odůvodnit, v čem konkrétně spatřují ze strany stěžovatelky ohrožení bezpečnosti státu, jeho svrchovanosti a územní celistvosti, demokratických základů, životů, zdraví nebo majetkových hodnot podle § 13 odst. 2 zákona o státním občanství.
4. V posuzovaném řízení Ministerstvo vnitra na základě pokynu Ústavního soudu vyžádalo od Policie České republiky, Národní centrály organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno (dále jen "policejní orgán"), vynětí relevantních informací z režimu utajení. Dne 11. 2. 2022 Ministerstvo vnitra obdrželo od policejního orgánu informaci, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 1 T 35/2015 shledána vinnou, že opakovaně a za úplatu zjišťovala informace z informačního systému cizinců Ministerstva vnitra, čímž se dopustila pokračujícího přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací v jednočinném souběhu s přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Ministerstvo vnitra obdrženou informaci společně s připojeným výše citovaným rozsudkem založilo do spisu a dne 30. 3. 2022 vyrozumělo právního zástupce stěžovatelky o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ve vyjádření, doručeném Ministerstvu vnitra dne 19. 4. 2022, právní zástupce stěžovatelky napadl skutečnost, že policejní orgán správnímu orgánu poskytl neanonymizované znění výše citovaného rozsudku. Namítl, že tento podklad pro rozhodnutí správního orgánu nebyl získán legitimním způsobem, a nelze proto k němu přihlížet. Dále právní zástupce uvedl, že za účelem hodnocení stěžovatelky ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o státním občanství nelze přihlížet k její trestní minulosti, neboť je nyní považována za osobu bezúhonnou ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o státním občanství. Dne 24. 4. 2022 stěžovatelka do spisu doplnila čestná prohlášení čtyř osob týkající se její integrace do české společnosti.
5. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra žádost stěžovatelky o udělení státního občanství opětovně zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že stěžovatelka se v minulosti dlouhodobě a ve velkém rozsahu podílela na aktivitách, které negativně ovlivnily relevanci údajů ve státem vedeném informačním systému a v důsledku tak i řízení ve věcech povolení k pobytu cizinců na území České republiky, přičemž ke svému předchozímu trestnímu jednání se ve správním řízení nijak nevyjádřila. S ohledem na uvedené skutečnosti dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že stěžovatelka si neosvojila základní principy, na jejichž základě je stát, o jehož státní občanství usiluje, založen, a ohrožuje tak bezpečnost státu a jeho demokratické základy ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o státním občanství. Ministr vnitra následně v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl stěžovatelkou podaný rozklad.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka bez bližšího odůvodnění namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s výše citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 2116/21 a s § 13 odst. 2 zákona o státním občanství. Dále proti napadeným rozhodnutím vznáší dvě hlavní námitky. Za prvé stěžovatelka uvádí, že policejní orgán není oprávněn předávat informace z trestního řízení správním orgánům, neboť tyto informace nejsou veřejné, a brojí proti tomu, že do správního řízení byla policejním orgánem předána neanonymizovaná verze trestního rozsudku. Stěžovatelka má za to, že informace obdržená správním orgánem dne 11. 2. 2022 nebyla ze strany policejního orgánu vydána zákonným způsobem, a nemůže se proto jednat o zákonný podklad napadaných rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž namítá, že policejní orgán nebyl oprávněn v poskytnuté informaci hodnotit závažnost spáchaného trestního jednání, ani právně analyzovat nález sp. zn. III. ÚS 2116/21 , a že předmětná informace není stanoviskem bezpečnostního orgánu ve smyslu § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, neboť součástí spisu je i utajovaná informace, se kterou stěžovatelka seznámena nebyla. Stěžovatelka je přesvědčena, že součástí spisu by neměla být žádná utajovaná informace, neboť s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí je onou utajovanou informací právě trestní minulost stěžovatelky.
7. Druhou ústavněprávně relevantní vadu napadených rozhodnutí stěžovatelka spatřuje v tom, že zamítnutí její žádosti o udělení státního občanství je opřeno o trestní odsouzení, které již bylo zahlazeno. Stěžovatelka již v době podání žádosti neměla žádný záznam v trestním rejstříku, a byla proto osobou bezúhonnou ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o státním občanství. Postup správních orgánů je dle názoru stěžovatelky v rozporu se zákonodárcem vymezenou podmínkou bezúhonnosti, a porušuje proto dělbu moci a zákaz dvojího trestání.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy státoobčanský vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu, má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství svým rozhodnutím neudělí [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), bod 52]. Na druhou stranu, v právním státě má každý, tedy i žadatel o státní občanství, ústavním pořádkem zaručené právo žádat, aby správní orgán v řízení ve věcech udělení státního občanství České republiky jednal postupem, v jehož rámci mu bude zaručena jiná právní ochrana podle čl. 36 odst. 1 Listiny při plném respektování principů právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Jinými slovy, byť v případě řízení o podané žádosti o udělení státního občanství neexistuje základní právo na jeho nabytí, plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny základní právo na to, aby proces domáhání se každého práva probíhal způsobem, který je zákonný, korektní, rozumný, předvídatelný a přezkoumatelný [nález sp. zn. III. ÚS 22/20 ze dne 29. 9. 2020 (N 191/102 SbNU 182), body 37 a 38].
11. V případě neudělení státního občanství z důvodu dle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství navíc stojí oproti ústavně chráněnému zájmu jednotlivce být zpraven o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, ústavním pořádkem taktéž chráněný bezpečnostní zájem státu na zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot. Tento státní zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité omezení právní sféry jedince a k jehož ochraně musí stát disponovat příslušnými nástroji; jedním z nich je i oblast ochrany utajovaných skutečností. Z principu optimalizace ochrany těchto dvou ústavním pořádkem chráněných hodnot vyplývá povinnost rozhodujícího správního orgánu v individuálních případech respektovat princip proporcionality a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik. Výluku z odůvodnění dle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství pak může správní orgán uplatnit toliko v případě, kdy se jedná o relevantní, a nikoliv zcela marginální bezpečnostní riziko. Pouze v takovém případě totiž platí, že vyjádření bezpečnostního důvodu, pro který správní orgán žádost zamítne, reálně může v konkrétním případě představovat ohrožení bezpečnosti státu či třetích osob, a jen v takovém případě může být zákonná výjimka z povinnosti konkrétně uvést daný důvod zamítavého rozhodnutí, ve světle shora uvedeného, legitimní (již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 , bod 55 a 60).
12. Z uvedených principů vycházel Ústavní soud, když v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2116/21 zavázal rozhodující správní orgán, aby ve věci stěžovatelky rozhodl znovu a v případě, že žádosti opět nevyhoví, své rozhodnutí řádně, přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodnil, zejména s uvedením toho, v čem konkrétně spatřuje ze strany stěžovatelky ohrožení bezpečnosti státu, jeho svrchovanosti a územní celistvosti, demokratických základů, životů, zdraví nebo majetkových hodnot podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o státním občanství, a za použití principu proporcionality pečlivě posoudil, zda je tento důvod přiměřený a dostačující pro zamítnutí žádosti stěžovatelky (bod 29 nálezu).
13. Ústavní soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že správní orgány závaznému pokynu Ústavního soudu z nálezu sp. zn. III. ÚS 2116/21 , jakož i postulátům vyplývajícím z předchozí judikatury Ústavního soudu, dostály. V návaznosti na zrušující nález Ústavního soudu Ministerstvo vnitra seznámilo stěžovatelku s důvody pro zamítnutí její žádosti o udělení státního občanství a poté, co jí poskytlo možnost argumentačně reagovat na informace policejního orgánu, řádně odůvodnilo svůj závěr, že stěžovatelka představuje ohrožení pro bezpečnost státu a jeho demokratické základy ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o státním občanství. Ministr vnitra následně ve světle námitek stěžovatelky v řízení o rozkladu závěry prvoinstančního správního orgánu znovu posoudil a následně je aproboval; své rozhodnutí odůvodnil. V posuzovaném řízení se tak stěžovatelce dostalo možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Pokud jde o samotné posouzení, zda stěžovatelka představuje pro stát bezpečnostní riziko ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o státním občanství, je přezkumná pravomoc Ústavního soudu ve světle výše uvedených principů omezená a přístup soudu k přehodnocování posouzení správního orgánu velmi zdrženlivý. Ústavní soud tak konstatuje, že závěry Ministerstva vnitra považuje za logické a odůvodnění, že předchozí trestní jednání stěžovatelky porušující zájem státu na bezpečnosti systému udělování oprávnění k pobytu cizincům brání jejímu udělení státního občanství, tedy toho nejužšího svazku mezi státem a fyzickou osobou, za udržitelné. V odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal ani známky svévole. Stěžovatelkou namítaná bezúhonnost své osoby ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o státním občanství je podmínkou nutnou, nikoli však jedinou. Správní orgán může dospět k závěru, že ačkoli minulé trestní jednání žadatele o státní občanství je z pohledu trestního práva již zahlazeno, porušeným objektem tohoto jednání byla pro stát natolik významná hodnota, že toto jednání brání udělení státního občanství. V tomto ohledu je třeba zopakovat, že v případě rozhodování o vzniku státoobčanského vztahu z rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci je stát suverénem a má nezadatelné právo rozhodnout, jaké hodnoty ve svém posouzení upřednostní.
15. Za zjevně neopodstatněnou pak Ústavní soud považuje námitku týkající se údajně nezákonného poskytnutí informace z trestního řízení a předání neanonymizované verze trestního rozsudku do správního spisu, neboť tvrzený zásah příslušných orgánů veřejné moci nespadá pod rozsah práva na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 3 Listiny, ani se nedotýká žádného jiného (stěžovatelkou nespecifikovaného) základního práva. Právo na informační sebeurčení chrání jednotlivce před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Poskytnutí informace o trestní minulosti jedním orgánem veřejné moci jinému orgánu veřejné moci či založení trestního rozsudku do neveřejného spisu vedeného ve správním řízení (viz § 15 odst. 3 a § 38 odst. 2 správního řádu) nepředstavuje ani neoprávněné shromažďování, ani zveřejňování, ani jiné zneužití osobních údajů.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu