Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Petržely, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustem, advokátem se sídlem Čs. legií čp. 1719/5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2012 č. j. 16 Co 203/2012-86 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. listopadu 2012 č. j. 16 Co 203/2012-86 (správně zřejmě ze dne 23. května 2012 č. j. 6 C 177/2011-53, pozn. Ústavního soudu) za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v příliš formalistickém výkladu právní úpravy započtení pohledávek zaměstnavatele vůči zaměstnanci a jeho mzdovým nárokům. V projednávané věci má jít o zápočet pohledávky z titulu náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení Obce Hladké Životice vůči stěžovateli, oproti nároku na výplatu odstupného po skončení jeho funkčního období starosty obce.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že započtení takové pohledávky vůči mzdě je možné, neboť podle ustanovení § 146 zákoníku práce se tak může stát jen v případech stanovených v právních předpisech, případně na základě dohody o srážkách ze mzdy. Zákonné případy srážek ze mzdy jsou uvedeny v kogentním ustanovení § 147 zákoníku práce, jde však o jiný právní institut. Stěžovatel je přesvědčen, že je nutné důsledně rozlišovat mezi dvěma zcela rozdílnými právními instituty - srážkami ze mzdy a jednostranným započtením pohledávky zaměstnavatele vůči mzdě zaměstnance. V opačném případě by prý tak byl popřen smysl a účel výkonu rozhodnutí či exekuce srážek ze mzdy a zaměstnavatel by byl jednostranné zvýhodněn oproti jiným věřitelům zaměstnance.
Odvolací soud souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že částka 70 000,- Kč, kterou se stěžovatel po žalované domáhal, představuje bezdůvodné obohacení, vyplacené na základě neplatné dohody o provedení práce ze dne 29. 10. 2010 uzavřené v písemné formě.
Jako poslední v projednávané věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 12. 2013 č. j. 28 Cdo 501/2013-112, kterým dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012 č. j. 16 Co 203/2012-86 odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013] jako nepřípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno dne 12. 11. 2012. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 1. 2014. Stěžovatel dovozuje dodržení lhůty pro podání ústavní stížností z doručení usnesení dovolacího soudu ze dne 4. 12. 2013, které bylo tímto soudem odmítnuto jako ex lege nepřípustné, přičemž stěžovatel byl o nepřípustnosti dovolání v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012 řádně poučen.
V projednávané věci nelze ve vztahu zachování lhůty k podání ústavní stížnosti aplikovat § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku".
Nejvyšší soud totiž dovolání stěžovatele neodmítl jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (tedy jako tzv. nenárokové dovolání), nýbrž dovolání odmítl jako nepřípustné pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Aplikace výše uvedeného ustanovení pro zdůvodnění dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti je tudíž nepřípadná a ústavní stížnost je ve vztahu k oběma rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu opožděná.
S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána po více než 14 měsících od vydání rozhodnutí krajského soudu, které je v projednávané věci posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, napadnutelným ústavní stížností, lze uzavřít, že je nutno považovat ústavní stížnost za opožděnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2014
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj