Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. D., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupené JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem, sídlem Škroupova 471/14, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 67 To 395/2024-134, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. října 2024, č. j. 16 PP 93/2024-116, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud projednal její ústavní stížnost přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 16 PP 93/2024, vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce 6 let. Stěžovatelka vykonává tři tresty, které jí byly postupně uloženy, ve výkonu trestu je podruhé. Z prvního výkonu trestu odnětí svobody byla podmíněně propuštěna, výkon trestu byl po přibližně jednom roce znovu nařízen. Obvodní soud dospěl k závěru, že ač si stěžovatelka zajistila všechny podmínky k tomu, aby po propuštění mohla vést řádný život, stále u ní přetrvává nebezpečí, že bude znovu páchat trestnou činnost. Zdrojem nebezpečí je její drogová závislost, která ji přivedla i k páchání poslední trestné činnosti. Přitom byla propuštěna po poměrně dlouhém trestu a zbývalo jí vykonat 4,5 roku. Tato hrozba nebyla pro stěžovatelku dostatečná. Obvodní soud rovněž podotkl, že stěžovatelka má v rejstříku trestu již 10 záznamů, přitom trestných činů se dopouštěla již dávno předtím, než byla ovlivněna svým druhem, který ji přivedl k drogám. V takové situaci nelze jednoznačně očekávat, že se k trestné činnosti nevrátí. Výkon trestu u stěžovatelky nadále plní svůj účel.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že prognóza vedení řádného života není naplněna. Přestože byla stěžovatelka již jednou podmíněně propuštěna a byl jí stanoven dohled, k trestné činnosti se vrátila. Přitom je speciální recidivistkou trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Jejím motivem bylo vždy získání majetkového prospěchu a v současnosti má značné dluhy. I proto má městský soud za to, že je třeba vyvinout daleko větší úsilí, aby byl i nadále její přístup označen za nadstandardní. Kladl přitom důraz na sebereflexi, náhradu škody a vyřešení drogové závislosti.
4. Stěžovatelka má za to, že napadená usnesení vykazují známky libovůle a absence logického odůvodnění. Usnesení městského soudu nebylo dostatečně individualizované s ohledem na to, že stěžovatelce bylo doporučeno vyvinout větší úsilí, aniž by městský soud upřesnil, v čem nyní vidí nedostatky. Stěžovatelka připomněla, že na veřejném zasedání vysvětlila, že opakování trestné činnosti po předchozím podmíněném propuštění bylo způsobeno tím, že okusila drogy, které užíval její přítel, v důsledku čehož se i sama stala drogově závislou. Namítala, že jestliže si převážnou část trestu vedla vzorně, bylo by absurdní se domnívat, že nevykonání zbývajících 15 měsíců by vedlo k recidivě. Příslib zaměstnání jí byl udělen "pro tuto chvíli", zaměstnavatel nemůže na zaměstnance přes rok čekat. Stejně jako se mohou změnit i jiné okolnosti (ztráta zázemí či možnosti splácet finanční závazky), které v danou chvíli zajištovaly splnění podmínek k zařazení do společnosti. Z usnesení obecných soudů jí nebylo jasné, jaké zbývající pochybnosti má odstranit, jestliže všechny výtky směřují k jejímu životu před nástupem do výkonu trestu. Ve výkonu trestu strávila pět let z šesti a její chování bylo nadstandardně vzorné, což soudy uznaly.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. To platí i ve věcech přezkumu rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22.
3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 , nebo ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 , či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , nebo ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ). Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
8. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21 , nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2420/21 ). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3.
3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2073/19 ). Obtíže, které jsou u některých odsouzených (např. recidivistů) s tímto prokazováním nabyté důvěry logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za jejich předchozí opakované kriminální chování. Podle Ústavního soudu je v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20.
9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16 ).
9. Při posouzení prognózy vedení řádného života, která byla v dané věci klíčová, je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 ). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Stěžovatelce nemůže Ústavní soud přisvědčit, že rozhodnutí městského soudu mělo formální (tedy neindividualizovaný) charakter. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvádí celou řadu konkrétních skutečností, odlišujících případ stěžovatelky od jiných řízení, na něž následně navazuje svými právními úvahami. V první řadě jde o stěžovatelčinu "unikátní" trestní minulost, včetně předchozího podmíněného propuštění s dohledem, jehož podmínky stěžovatelka nedokázala dodržet. Další konkrétní skutečností je postavení stěžovatelky jako tzv. speciální recidivistky a společný motiv její veškeré trestné činnosti, kterým byl "lehký" majetkový prospěch. S tím pak souvisí rizikové skutečnosti existence značných dluhů a zneužívání drog v minulosti. Na základě těchto konkrétních okolností soudy dovodily míru individualizovaného rizika, že stěžovatelka nepovede na svobodě řádný život.
11. Stěžovatelka ve své argumentaci přehlíží, že pozitivní skutečnosti, které stěžovatelka skutečně naplnila, mají i svůj důležitý časový rozměr. Jinak řečeno, pro posouzení eliminace rizika vedení řádného života není důležité jen to, v jakém stavu je život odsouzeného v okamžiku rozhodování o jeho žádosti, nýbrž i skutečnost, jak dlouho dokáže odsouzený převahu pozitivních skutečností udržet. Proces resocializace není "běh" k dosažení jednoho konkrétního bodu (dostatečné množství odměn, dostatečný výdělek, apod.).
Není totiž výjimečné, že odsouzení v sobě dokáží těsně před podáním žádosti o podmíněné propuštění krátkodobě zažehnout obrovské úsilí, jehož výsledky však rychle "vyhoří" (ať již na svobodě nebo v pokračujícím výkonu trestu). Eliminace takového rizika je zvlášť důležitá u těch odsouzených, kteří již v minulosti prokázali snahu po řádném životě, kterou však nedokázali udržet a dlouhodobě naplnit, tak jako v případě stěžovatelky. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka bude muset převahu pozitivních skutečností prokazovat ještě delší dobu, nelze tomu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu, které se týkaly přehlížení nebo bagatelizování pozitivních snah odsouzených, nejsou případné. K tomu v dané věci nedošlo, neboť oba soudy snahu stěžovatelky ocenily (a všechny pozitivní skutečnosti řádně zmínily). Neshledaly je však prozatím dostatečné z časového hlediska. To sice může stěžovatelka vnímat jako demotivující faktor. Nicméně její snaha o vedení řádného života by neměla být motivována jednou konkrétní odměnou v podobě podmíněného propuštění, nýbrž samotnou skutečností vedení řádného (tedy normálního) života neomezovaného prostředky budoucí trestní represe.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu