Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Mašinské, právně zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2198/2022-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022 č. j. 28 Co 312/2021-133 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2021 č. j. 47 C 186/2020-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 6. 2021 č. j. 47 C 186/2020-90 zamítl žalobu o poskytnutí omluvy i o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jejím majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. (dále jen "zákon o střetu zájmů"), a to z důvodu působení stěžovatelky jako uvolněné místostarostky obce T. v období od září 2017 do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jejího práva na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.
3. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
4. Nyní projednávaná věc stěžovatelky se skutkově a právně shoduje s desítkami případů jiných stěžovatelů a stěžovatelek (nadto zastoupených stejnou právní zástupkyní), které byly zdejšímu soudu předloženy k přezkumu. Ústavní soud nejprve jednu z prvních takových ústavních stížností meritorně řešil v nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 , v něm vyjádřený právní názor nicméně (s konečnou platností) zvrátilo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st 57/22 (dále jen "stanovisko pléna").
5. V posuzované věci jde o účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. 6. 2018. Rozhodnutí o ústavní stížnosti závisí na řešení otázky, zda má nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 za následek nesprávnost postupu Ministerstva spravedlnosti jako správce registru oznámení, který podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů v rozsahu stanoveném zrušenou zákonnou úpravou přede dnem vykonatelnosti tohoto nálezu umožnil každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti; jinými slovy, zda šlo o nesprávný úřední postup tohoto ministerstva ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
6. Jak již bylo shora uvedeno, totožnou problematikou se zabývá stanovisko pléna, kterým byl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 , a podle kterého samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé citovaného zákona, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) tohoto zákona, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
7. Za dané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na odůvodnění citovaného stanoviska (které bylo přijato na návrh vzešlý z řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby, která byla zastoupena stejnou advokátkou jako stěžovatelka v nynější věci) a konstatovat, že s ohledem na jeho závěry lze ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu