Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2025, č. j. 6 To 180/2025-550, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. května 2025, č. j. 35 PP 58/2025-67, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel vykonává tři tresty odnětí svobody v celkové délce 6 let a 6 měsíců. Jde-li o podmínku polepšení po právní moci rozsudku, zjistil okresní soud, že stěžovatel dále opakovaně páchal obdobnou trestnou činnost a následně se trestnímu stíhání vyhýbal v zahraničí a další trestní řízení tak bylo vedeno proti uprchlému. Ač je současné chování stěžovatele ve výkonu trestu bezproblémové, nelze jej označit za nadprůměrné a nelze odhlédnout od problémů ze začátku výkonu trestu (do kterého byl stěžovatel dodán v roce 2022). Dále soud přihlédl k tomu, že stěžovatel kontaktoval poškozené až krátce před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Podstatnou část způsobené škody nahradila stěžovatelova rodina, z čehož nelze usuzovat na jeho vlastní polepšení. Zohlednit je podle soudu nutné rovněž skutečnost, že mezi odsouzením, o němž stěžovatel věděl, a nedobrovolným nástupem výkonu trestu uplynulo mnoho let. Z uvedených skutečností soud dovodil, že stěžovatel dosud nepřijal plnou odpovědnost za svou trestnou činnost, byť u něj došlo k započetí nápravy. Kvitovat lze rovněž stěžovatelovo pracovní zařazení, k němuž však došlo teprve v listopadu 2024 a nelze z něj tedy dovozovat vytvoření dostatečných pracovních návyků. U stěžovatele proto není splněna podmínka polepšení. Splněna není ani třetí podmínka, a to prognóza vedení řádného života. Schopnost stěžovatel navrátit se do běžného života označila sama věznice za ztíženou. Klíčovou skutečností je opakování trestné činnosti a vyhýbání se trestnímu řízení. I přes tříletý výkon trestu si stěžovatel dosud nevytvořil podmínky pro postup v rámci prostupné skupiny vnitřní diferenciace.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, z jejíhož podnětu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uvedené usnesení zrušil a sám nově rozhodl tak, že se stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění zamítá. Důvodem zrušení usnesení okresního soudu byla aplikace nesprávného ustanovení trestního zákoníku. Přesto však krajský soud shledal, že podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatel nesplnil. Kritérium polepšení okresní soud správně hodnotil po datu právní moci odsuzujícího rozsudku (a nikoliv od začátku výkonu trestu). Časový odstup od spáchání poslední trestné činnosti v roce 2016 do doby dodání do výkonu trestu v roce 2022 nelze v žádném případě hodnotit ve prospěch stěžovatele. Jeho základ je ve stěžovatelově pobytu v zahraničí, kde se zdržoval, ač věděl o odsuzujících rozhodnutích k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Ačkoliv měl stěžovatel v zahraničí pravidelný příjem, škodu začal poškozeným nahrazovat až v nedávné době (zhruba deset let po odsouzení). Dodání do výkonu trestu okresní soud správně zohlednil jako vedlejší okolnost. Celkově projevuje stěžovatel snahu po nápravě pouze relativně krátkou dobu. Ve zbytku krajský soud zopakoval argumentaci okresního soudu.
4. Stěžovatel namítá, že splňuje všechny podmínky, aby byl podmíněně propuštěn. Jde-li o podmínku polepšení, uvádí, že poslední trestné činnosti se dopustil v roce 2016, doznal se k ní a projevil lítost a snahu o náhradu škody. Stěžovatelův pozitivní náhled na trestnou činnost konstatovaly samy soudy v odsuzujících rozhodnutích. Stěžovatel tak odmítá závěr soudů, že o polepšení nelze hovořit. K závěru o nenastoupení k výkonu trestu stěžovatel odkazuje na závěry nálezu ze dne 28. 11. 2019,
sp. zn. II. ÚS 482/18
, podle nějž nelze této skutečnosti připisovat velký význam. Ve výkonu trestu stěžovatel zcela plní stanovený program zacházení. Psychické problémy, které měl ze začátku, jsou podle něj běžné u osob, které jsou ve výkonu trestu poprvé. Za neurčitý označuje stěžovatel závěr soudů, že jeho chování je sice bezproblémové, avšak nikoliv nadprůměrné. Stejně tak není ekvivalentem polepšení ani zisk značného počtu kázeňských odměn. Stěžovatelův pracovní poměr je sice krátký, z čehož jej ale nelze vinit, neboť o práci opakovaně žádal již v minulosti. Téměř bez povšimnutí ponechaly soudy hodnocení stěžovatelova současného zaměstnavatele spojené s příslibem budoucího zaměstnání. Dále se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů ohledně jeho snahy nahradit způsobenou škodu, které soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přikládají přehnaně velký význam. Soudy zcela rezignovaly na zjišťování prognózy budoucího života stěžovatele a vycházely pouze ze stěžovatelovy trestní minulosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému usnesení okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. I. ÚS 1119/15
).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. To platí i ve věcech přezkumu rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001,
sp. zn. III. ÚS 611/2000
, nebo ze dne 1. 12. 2005,
sp. zn. II. ÚS 715/04
, či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013,
sp. zn. III. ÚS 75/13
, ze dne 3. 6. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 2832/13
, nebo ze dne 16. 10. 2014,
sp. zn. III. ÚS 2478/14
). Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
8. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021,
sp. zn. IV. ÚS 1804/21
, nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021,
sp. zn. IV. ÚS 2420/21
). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2020,
sp. zn. II. ÚS 2073/19
). Obtíže, které jsou u některých odsouzených (např. recidivistů) s tímto prokazováním nabyté důvěry logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako přípustný důsledek odpovědnosti za jejich předchozí opakované kriminální chování. Podle Ústavního soudu je v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se zásada presumpce automatické nápravy, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016,
sp. zn. III. ÚS 2891/16
).
9. Při posouzení naplnění podmínek prokázání polepšení a prognózy vedení řádného života, je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy zvolily při hodnocení splnění podmínek podmíněného propuštění, odpovídají svým obsahem zákonným podmínkám, případně zda svévolně neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018,
sp. zn. II. ÚS 482/18
). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Stěžovatel se svou argumentací pokouší stavět Ústavní soud do role další soudní instance, které předkládá svůj vlastní náhled a zdůrazňuje pozitivní okolnosti, svědčící pro jeho propuštění, avšak přehlíží argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Z obsahu napadených rozhodnutí především vyplývá, že soudy zohlednily všechny (tedy i pozitivní) skutečnosti, které vyšly v daném řízení najevo. Negativní skutečnosti přitom nehodnotily formalisticky či paušálně, jak zapovídá judikatura Ústavního soudu. Žádné konkrétní okolnosti soudy nevěnovaly přehnanou pozornost (např. nenastoupení do výkonu trestu, které je však ve stěžovatelově věci "ztíženo" ¨několikaletým vyhýbáním se důsledkům trestní represe v zahraničí), z napadených rozhodnutí je zřejmé, že negativních okolností bylo zjištěno několik.
11. Stěžovatel především ve své argumentaci přehlíží, že pozitivní skutečnosti, které stěžovatel skutečně naplnil, mají i svůj důležitý časový "rozměr", na který jej upozornily i samotné soudy (viz např. bod 17 usnesení krajského soudu). Jinak řečeno, pro posouzení polepšení a eliminace rizika vedení řádného života není důležité jen to, v jakém stavu je život odsouzeného v okamžiku rozhodování o jeho žádosti, nýbrž i skutečnost, jak dlouho dokáže odsouzený převahu pozitivních skutečností udržet. Proces resocializace není "běh" k dosažení jednoho konkrétního bodu (dostatečné množství odměn, dostatečný výdělek, apod.). Zvážení míry rizika, že odsouzený po propuštění nebude ve svém pozitivním úsilí pokračovat, je zvlášť důležitá u těch odsouzených, kteří v minulosti páchali úmyslnou trestnou činnost po delší dobu i přes vědomost o hrozící represi státní moci (v podobě existujících odsuzujících rozsudků). Přísnější požadavek dlouhodobosti vedení řádného života vůči některým odsouzeným není podle Ústavního soudu svévolným obcházením v zákoně zakotvených lhůt pro možnost podat žádost o podmíněné propuštění. Konečné požadavky pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění musí být podle Ústavního soudu individualizované s ohledem na osobnost každého jednotlivého odsouzeného. Výše uvedené je ve stěžovatelově případě relevantní. Celá řada pozitivních skutečností (např. snaha o náhradu škody, absolvování resocializačních programů nebo získaný pracovní poměr, bez ohledu na důvody jeho předchozí neexistence) je značně krátkého trvání (viz např. bod 16 usnesení krajského soudu) a nelze z nich tedy dovozovat dlouhodobé závěry či prognózy.
12. Ani z judikatury, které se stěžovatel dovolává (zejména nález ze dne 28. 11. 2019,
sp. zn. II. ÚS 482/18
), nelze dovodit, že by soudy nesměly přihlížet k trestní minulosti odsouzeného. Veškerá judikatura Ústavního soudu uvádí opak. Nástupem výkonu trestu se z odsouzeného nestává "nepopsaný list", který má požívat presumpce nápravy. Předchozí stěžovatelovo chování je naopak nejdůležitějším vodítkem o příčinách páchání trestné činnosti a druzích výchovného působení a chování stěžovatele, které může vést k jeho skutečné osobnostní proměně. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil k nepřípustnosti postupu obecných soudů, kterým by činily překážku vyhovění žádosti o podmíněné propuštění výhradně z faktu trestní minulosti, je-li zjevné, že u odsouzeného došlo k trvalé pozitivní proměně. K takovému závěru však u stěžovatele nebylo možné dospět. Soudy hodnotily stěžovatelovu trestní minulost nikoliv jako právní překážku jeho podmíněného propuštění, nýbrž důkladně rozebraly a vyhodnotily její "skutkový" základ (viz body 14 a 15 usnesení krajského soudu a bod 12 usnesení okresního soudu). Takový postup je naplněním závěrů výše uvedené judikatury.
13. Lze tedy uzavřít, že soudy v napadených rozhodnutích žádný ústavní princip neporušily.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout (viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu