Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Správy služeb hlavního města Prahy, se sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 15 Co 204/2022-273, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 28 C 66/2020-187, uložil žalovanému M. Flusserovi zaplatit stěžovatelce (žalobkyně) částku ve výši 48 650 Kč s příslušenstvím a také náhradu nákladů řízení ve výši 28 154,60 Kč. Městský soud následně rozsudkem napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností tento rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a nikomu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Důvodem, pro který bylo vedeno toto soudní řízení, byl odtah vozidla, překážejícího v provozu, a jeho následné umístění na odtahové parkoviště. Žalovaná částka byla složena z 1 900 Kč za úhradu odtahu, a dále z 46 750 Kč za parkovné (k odtahu došlo dne 4. 6. 2018 a dne 29. 9. 2018 si teprve žalovaný vozidlo vyzvedl).
3. Podstata stížnostních námitek spočívá v tvrzeném rozporu právních závěrů městského soudu s provedenými důkazy. Stěžovatelka uvádí, že městský soud shledal dostatečným skutkový podklad, opatřený obvodním soudem, nicméně tento jinak právně vyhodnotil. V tomto směru však stěžovatelka namítá, že nebylo prokázáno, že se žalovaný o odtahu vozidla nedozvěděl, a že se později domáhal vydání vozidla z parkoviště. Žalovaný přitom v řízení tvrdil, že není jeho vlastníkem a není proto ani odpovědný za náklady na jeho odtažení a uskladnění na odtahovém parkovišti. Napadený rozsudek proto považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný. Navíc, provozovatel vozidla je objektivně odpovědný za porušení zákona o silničním provozu a není proto podstatné, že v daném případě nastala situace nedokončeného polopřevodu vlastnictví k vozidlu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní rozměr.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jejich nositele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je především nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Nepřipouští-li přitom zákonodárce podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti rozhodnutí nepřevyšujícímu peněžité plnění ve výši 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nedává rozumný smysl, aby roli Nejvyššího soudu v těchto věcech fakticky suploval Ústavní soud.
7. Ústavní soud dal proto ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 ; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05 ; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07 ; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ; http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (podle zásady de minimis non curat praetor). Co do oněch výjimečných situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08 ; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08 ; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
8. Ústavní soud tímto přístupem k tzv. bagatelním věcem zároveň zajišťuje, že se bude moci soustředit na plnění své nezastupitelné úlohy ochrany ústavnosti v rámci českého ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy šlo o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity zdejšího soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. Pokud přitom Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu ve shora zmíněné bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, jež by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.
10. Jakkoliv si totiž Ústavní soud dokáže představit i odlišné právní vyhodnocení zjištěné skutkové situace, nelze přehlédnout, že se daný případ pohybuje výhradně na úrovni výkladu podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti se přitom nepodává prakticky žádná ústavněprávní relevantní argumentace, neboť stěžovatelka ve svojí podstatě pouze rekapituluje zjištěné okolnosti a obsah obou soudních rozhodnutí a polemizuje se závěry městského soudu, když nabízí jiný výklad zákonné úpravy. Takový přístup je však nedostatečný, požaduje-li stěžovatelka, aby Ústavní soud podrobil věcnému přezkumu napadeného soudního rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
11. Jinými slovy vyjádřeno: má-li Ústavní soud věcně přezkoumat soudní rozhodnutí týkající se bagatelní peněžní částky, mělo by z argumentace stěžovatelky a případně i z celkového kontextu věci vyplývat, např. že žalovaná peněžní částka představuje právě pro stěžovatelku existenční položku, případně že se reálně a důvodně obává, že napadené rozhodnutí je způsobilé mít značný zobecňující potenciál, který by se v konečném důsledku mohl výrazně negativně projevit v jejím předmětu činnosti a mohl by být pro ni až likvidační. Nic takového však stěžovatelka netvrdí a nepoukazuje kupř. ani na judikaturu Ústavního soudu či jiného vrcholného soudu, ze které by bylo patrno, že napadený rozsudek je s ní ve zjevném rozporu a je proto namístě ho zrušit z důvodu nutnosti zachování její jednotnosti a dodržování.
12. Jak bylo zmíněno již shora, Ústavní soud si jistě dokáže představit výrazně přesvědčivější a kvalitnější argumentaci, nežli nabídl městský soud v napadeném rozsudku. Toto konstatování však nepostačuje k závěru o nutnosti jeho kasace. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti jen polemizuje s právním hodnocením celé věci a ve skutečnosti se tak domáhá jen jeho přehodnocení, což však nepožívá ústavní ochrany (právo na soudní ochranu neznamená právo na vyhovění návrhu podanému soudu).
13. Uvádí-li totiž např. stěžovatelka, že svědek, který měl potvrdit okolnost, že se žalovaný domáhal vydání vozidla z parkoviště, nebyl synem otce žalovaného, nýbrž otcem žalovaného a hodnota této svědecké výpovědi je z důvodu blízkého příbuzenského stavu snížena, nejedná se - i přes zmíněnou zjevnou nepřesnost v odůvodnění rozsudku městského soudu - o natolik zásadní pochybení, které by mělo znamenat odlišné právní hodnocení městského soudu. Stejně tak zdejší soud nevidí potřebu jiného hodnocení zjištěných skutkových okolností městským soudem, který např. dospěl k závěru, že žalovaný nebyl o provedeném odtahu informován a že nebylo ani prokázáno, kdo přesunul předmětné vozidlo z krajnice vozidla, aby mohlo být odtaženo. Toto jsou totiž skutkové okolnosti, jejichž hodnocení náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud do něj zásadně nemůže vstupovat, přičemž v nyní posuzovaném případě neshledal shora nastíněné výjimečné okolnosti, které teprve by mohly tuto jeho kognici založit.
14. Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora zmíněný princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, s přihlédnutím k bagatelní výši žalované částky a na základě stěžovatelkou předestřené argumentace neshledal Ústavní soud z hlediska svojí pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry městského soudu přehodnotit.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu