Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. října 2025 č. j. 55 To 411/2025-288 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. září 2025 č. j. 14 T 88/2025-269, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel se podle § 73b odst. 3 a § 72 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu, a podle § 73 odst. 1 trestního řádu se zamítá návrh na nahrazení vazby přijetím písemného slibu a dohledem probačního úředníka.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu jako nedůvodná.
5. Stěžovatel uvádí, že byl vzat do vazby dne 20. 6. 2025, přičemž při tehdejším vazebním zasedání výslovně prohlásil, že se vzdává práva podat stížnost. Okresní soud následně při prodlužování vazby, v souvislosti s nutností učinit tak v tříměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí předchozího, shledal, že zmíněné stěžovatelovo prohlášení, že se vzdává práva stížnosti, nebylo možné brát vážně, protože stěžovatel byl údajně nepoučitelný. Takové konstatování však není přiléhavé, neboť stěžovatel se vyslovil jasně a jeho duševní stav nebyl nijak zpochybněn. Dle stěžovatele mělo být vycházeno z toho, že práva stížnosti se při vzetí do vazby vzdal a tehdejší usnesení proto nabylo právní moci již dnem vyhlášení 20. 6. 2025.
6. Na věci dle stěžovatele nic nemění ani lhůta státního zástupce k podání stížnosti. Stěžovatel se totiž domnívá, že žádná taková lhůta neběžela, neboť návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby bylo v podstatě vyhověno. Státní zástupce sice navrhoval vzetí do vazby i z vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, nicméně to nemůže být podstatné, když vazby bylo dosaženo a vazební režim je stejný.
7. Vzhledem k výše uvedenému vazební zasedání ze dne 25. 9. 2025 bylo konáno až po překročení maximální přípustné tříměsíční doby pro prodloužení vazby a stěžovatel má za to, že z ní měl být propuštěn.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 3644/19
[N 160/101 SbNU 117], bod 28, či ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. II. ÚS 623/20
[N 225/103 SbNU 301], bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá v prvé řadě na argumentu, že usnesení o vzetí do vazby nabylo právní moci již svým vyhlášením, protože se práva stížnosti vzdal. Soudy se však s touto argumentací přesvědčivě vypořádaly, když vysvětlily, že stěžovatel sice při vazebním jednání uvedl, že nechce podat proti vzetí do vazby stížnost, avšak neučinil tak po předchozím řádném poučení o opravných prostředcích, neboť stěžovatele se poučit nepodařilo, protože si toto poučení odmítl vyslechnout (začal vyrušovat, odcházet a hlasitě prohlašovat "nechci to poslouchat" - bod 6 usnesení okresního soudu) a navíc i kdyby k poučení došlo, stěžovatel se v žádném případě nevyslovil, že by se vzdával práva stížnosti i za osoby k tomu oprávněné, tedy za svého obhájce a za rodinné příslušníky (bod 5 usnesení krajského soudu). Ústavní soud neshledává důvod, proč by takovéto odůvodnění nemohlo obstát.
11. Vzhledem k právě uvedenému je již nadbytečné se zabývat stěžovatelovou argumentací týkající se stížnostní lhůty ze strany státního zastupitelství. Na okraj věci Ústavní soud pouze doplňuje, že pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání jeho vazby není rozhodný sám o sobě okamžik nabytí právní moci rozhodnutí o uvalení vazby vůči obviněnému (tzv. relativní právní moc). Právní moc nastává marným uplynutím třídenní lhůty od oznámení usnesení stanovené pro podání stížnosti (viz § 140 odst. 1 a 143 odst. 1 trestního řádu), nicméně musí se tak stát vůči všem osobám oprávněným k podání opravného prostředku (tzv. absolutní právní moc). Oprávněnou osobou k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu o vazbě je ve smyslu § 142 odst. 1 trestního řádu i státní zástupce (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015
sp. zn. II. ÚS 2343/15
). I bez ohledu na postup obhajoby by tak běh tříměsíční lhůty od vzetí do vazby v projednávané věci počal až poté, co by usnesení ze dne 20. 6. 2025 bylo pravomocné i vůči státnímu zástupci. Krajský soud přitom svůj právní názor, proč má za to, že lhůta státního zástupce ve věci běžela a neskončila dnem 20. 6. 2025, jak se snaží dovodit stěžovatel, vysvětlil (opět bod 5 usnesení krajského soudu).
12. Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu