Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) O. P. a 2) L. P., obou zastoupených JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 96 Co 209/2022-286, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 0 P 58/2021-251, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 202 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"), neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, okresní soud stěžovaným rozhodnutím prominul P. P. (matrikovému otci) zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství k tehdy nezletilým stěžovatelům. Okresní soud totiž zohlednil tvrzení navrhovatele o pochybnostech ohledně jeho biologického otcovství k nezletilým. Účastníky řízení následně řádně poučil o tom, že odvolání proti tomuto usnesení není přípustné.
4. Matka stěžovatelů přesto rozhodnutí okresního soudu napadla odvoláním, o němž rozhodl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením krajský soud tak, že je odmítl. Krajský soud v odkazu na ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. a § 202 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odůvodnil, že odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, přičemž za takové rozhodnutí zákonná úprava považuje právě též usnesení o prominutí zmeškání lhůty.
5. Stěžovatelé s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž předně rozporují poučení o nemožnosti podání odvolání proti usnesení o prominutí zmeškání lhůty, kteréžto poučení považují za nesprávné. Z opatrnosti - pokud by i Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolání v daném případě nebylo přípustné - navrhují zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je považují za protiústavní. Stěžovatelé dále opakují argumenty předestřené již v odvolání podaném jejich matkou, a tedy uvádějí, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné a zcela nesrozumitelné, resp. argumentují místní nepříslušností okresního soudu.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníci řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (proti usnesení krajského soudu není přípustné dovolání).
7. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí (krajského soudu) Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání matky stěžovatelů není přípustné (o čemž byla řádně poučena), a proto je třeba je odmítnout. V tomto postupu Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávního rozměru, neboť krajský soud jednal zcela v souladu se zákonem. Podle ustanovení § 202 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž není odvolání přípustné proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty. Takové odvolání je odvolací soud povinen dle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout, což se v nyní posuzované věci také stalo.
9. Ohledně splnění dalších podmínek řízení však Ústavní soud uvádí, že v části směřující proti usnesení okresního soudu, jímž bylo navrhovateli, matrikovému otci stěžovatelů, prominuto zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství, je ústavní stížnost sice přípustná, avšak podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jde o ústavní stížnost podanou po lhůtě k tomu zákonem určené. Měli-li totiž stěžovatelé za to, že okresní soud rozhodl o prominutí lhůty k podání návrhu ze strany jejich matrikového otce nesprávně, domnívajíce se nadto, že stanovení podmínek pro podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí je zákonem stanoveno neústavně, měli proti usnesení okresního soudu podat samostatnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě.
Řečeno jinak, s podáním ústavní stížnosti proti tomuto usnesení okresního soudu neměli stěžovatelé vyčkávat až na rozhodnutí krajského soudu o odvolání jejich matky, když teprve od tohoto usnesení dovozují - dlužno říct nesprávně - dodržení lhůty k podání nyní posuzované ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2844/21 ze dne 16. 11. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Jak již bylo řečeno výše, v nyní posuzované věci podala matka stěžovatelů proti usnesení okresního soudu odvolání, a to navzdory správnému poučení okresního soudu o jeho nepřípustnosti. Podané odvolání tak nepředstavovalo efektivní prostředek nápravy, což jinými slovy znamená, že lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu je třeba odvíjet právě od tohoto rozhodnutí. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až dne 20. 12. 2022, přičemž odvolání proti usnesení okresního soudu bylo podáno již 12. 8. 2022, jedná se v části směřující proti usnesení okresního soudu o návrh, který byl podán opožděně.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný a zčásti zjevně neopodstatněný.
12. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností pak má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu